Kronus (2)
Pád draka
Den se sehl a zvedl malí předmět z písku.vypadalo to jako úlomek z kamene. Ovšem na kamen to bylo moc hladké a tvrdé. Vložil si ho do kapsy a vykročil směrem k lesu. Rozběhl se pěšinou a doběhl na malou mýtinu. Zastavil se uprostřed a jeho pohled padl na sobku. Ten obr se tyčil nad zelenou krajinou jako šedý oblak který dopadá na poklidné a zelené střechy domů zvířat. Po chvíli usilovného hledání konečně něco Den zaznamenal. Kolem sopky se mihl černý stín. Den přimhouřil oči a znovu se zahleděl na vrchol sopky. Znovu se tam hmitlo to černé ale tenkrát už Den jasně vyděl že je to drak.„To není možné. Všichni draci byly vyvražděni před sto lety “Pomyslel si Den. Už jako malí slýchával že krev draků umožní po vypití vnímat magickou sílu. Vzrušení ho opanovávalo čím dál víc. Rozběhl se až se za ním nestačily zavírat větve když proběhl křovím. Krajina se čím dál ví měnila a Den pochopil že sopka nedávno soptila. Doběhl k úpatí a tam se zastavil. Zahleděl se na vrchol sopky a pak zase na kopí před sebou. Znovu k sopce a uviděl co potřeboval. Ten šedý stín který se pohyboval kolem sopky. Rozběhl se směrem k sopce v levé ruce sekyru a když míjel kopí které bylo zabodnuté vedle mrtvého domorodce, uchytil ho do pravé ruky. Napřáhl a hodil vší silou po stínu. Zabrzdil smykem až vrazil do kostí nějakého prasete. Několik kostí se zlomilo a když se zvedl měl lebku prasete na své hlavě. Vztekle si ji strhl z hlavy a hodil do nejbližšího křoví. Upřel svůj dychtivý zrak na sopku ale po draku ani stopa. Znenadání ho udeřilo cosi velkého do zad až znovu odletěl do kostí prasete. Z námahou se zvedl a zahleděl se do místa kde předtím stál. Na jeho místě stál obrovský rudý drak. Byl vysoký asi jako stodola a když dupl mocně se zatřásla zem. Den sevřel ve své pravé ruce sekyru a rozběhl se proti draková. Napřáhl se a v běhu se mu pokusil seknout do nohy, ale drak byl rychlejší. Ocas ho hmotně udeřil do hrudi a Den odletěl o kus dál. Z úst se mu začala řinout teplá krev a okamžitě mu začala zmáčela jeho háb u krku. Jeho sekera ležela o kus dál. Den se těžce začal plazit ke své sekeře a jen o fous ho minul ocas draka který na něj znovu zaútočil. Uchopil svojí sekyru a vší svojí zbývající silou ji hodil po ocasu který mu mířil na hlavu. Ocas změnil směr když se mu ostří zarylo hluboko do masa. Krev která vystříkla z rány zmáčela Denovu hlavu. On se olízl a jeho tělo prostoupilo božské teplo. Byl plný síly. Drak odhodil sekyru a Den ji chytil ve vzduchu. Znovu se rozběhl napřáhl se a v běhu vyskočil. Vlhký vzduch proťalo hromové zařvání a pach krve. Den dopadl na Zem do kotoulu a vstal. Za zády dopadl s velkým mácháním křídel drak. Ticho se rozléhalo po celém údolí a pak už bylo slyšet jen skřehotání zvířat.„ Jeho vlastní zbraň mu zajistila zkázu, “ uvažoval Den „ je zvláštní co dovede dračí krav.“ Přistoupil k draku, vyndal z kapsy malí kamínek a přiložil ho k polovičnímu zubu v dračí tlamě která ležela nehnutě rozevřená na zemi. Zapadl tam přesně a přesně v tom okamžiku kdy tam přiložil začal zářit. Záře se zvěčovala až celý drak. den si zakryl oči a ucouvl o pár kroků do zadu. Záře ustala a když se Den rozkoukal drak byl pryč. Zůstal po něm jen ten ulomený zub a na něm zářilo znamení:
...
(Platonikus, 22. 4. 2011 22:29)