Černo-tisk

Sám jsem slyšel jak doznívá můj hlas v místnosti. Kronikářův žák dopsal poslední slovo, namočil brk do inkoustu a čekal jestli znovu nezačnu vyprávět. Nadechl jsem se zhluboka a ještě víc se stáhl do kouta. Obrazy v mé hlavě už nebyly, sen přestal. Začal jsem si uvědomovat hrozivou skutečnost. Ty sny jsem jen nesnil, ale já je prožíval. Nemyslím teď, ale dříve. Nebyly to sny, byly to vzpomínky. Vzpomínky na události co se staly předtím než mě zavřeli sem. Takže já jsem Sam. Jméno. Konečně vím jak se jmenuji, dokonce vím jak vypadám, nebo jak jsem alespoň vypadal. Znám Liz. Tu krásnou ženu. Já s ní prožil tolik věcí a pak na ní zapomněl? Co se s ní stalo? Musím to zjistit, musím se nějak dostat zpět.
   Teď jsem si uvědomil že přemýšlím nahlas. Učedník to všechno zapisoval. No a co? Tak ať. Musím se nějak dostat zpět! Hned! Přemejšlej! Dělej!

...

Už to mám! Jasný! Stěna, stačí se proti ní rozběhnout. Takže teď!
   Uslyšel jsem tupou ránu. Spadl jsem na zem. Rozsvítilo se mi před očima. Otevřel jsem oči.