13. Magie
Konečně přišel k sobě. Těžce rozlepil víčka a mžoural do temné prázdnoty. Nikde nic. Kde to probůh je? Nic kolem sebe neviděl a tak natáhl ruce, aby alespoň hmatem mohl zjistit, co je kolem něj. Okamžitě narazil na kamenné stěny. Byly tak blízko. Zkusil natáhnou nohy, aby nebyl schoulen do klubíčka, ale okamžitě se zarazily o zadní stěnu. Jako kdyby ho zavřeli do malé krabice. Kamenné, temné a studené krabice. Proužek světla, jenž prosvítal pod dveřmi před ním, byl tak nepatrný, že si ho sotva všiml. Natáhl ruce před sebe, ale nemohl je ani propnout v loktech, aniž by se jeho dlaně zastavily o železo. Horší trest už by snad ani nemohl existovat. Nemohl se skoro vůbec pohnout, nic neviděl a byl naprosto bezmocný.
V mysli se mu stále zjevoval obraz dívky, která mizí v temnotě. Křičel, bušil pěstmi do všeho kolem sebe, ale bezvýznamně. Zoufalství ho sužovalo natolik, že přestal mluvit, oči měl stále zavřené a pouze nehty ryl do kamenných stěn tak dlouho, až jeho ruce zakrvácely celu podlahu.
Hodiny se měnily v dny. Dny v týdny. Týdny v měsíce. Měsíce v roky? To už nevěděl. Ztratil všechnu naději. Vztek se pomalu změnil v neutěšitelnou beznaděj. Celý jeho život se propadl v tmu, do které byl vhozen. Jeho mysl si začala žít vlastní život. Obrazy v hlavě se mu honily sem a tam a pohrávaly si s jeho srdcem. Už nedokázal určit, co je realita, co jen sen. Výjev dívky mizící v temnotě ale zůstával pořád stejný, jen už si nedokázal vzpomenout na její jméno. Zapomněl, kdo byla, a proč se mu neustále zjevuje. Zapomněl i na své jméno.
Jak dlouho může tohle člověk vydržet? Sam takhle přežíval tři roky. Neměl ponětí o čase a tak se mu to zdálo jako celá věčnost. Jeho hlava už přestávala snášet ty neustále sny a myšlenky. Začínala se plnit a potřebovala, aby jí nějak vyprázdnil.
Jednou když mu stráže přinesly jídlo, tak promluvil: ,,Potřebuji papír.“ zasýpal a uvědomil si jak dlouho už jeho řeč nezazněla.
,,Proč? V tý tmě si stejně zadek utírat nemusíš.“odvětil posměšně strážný a rozchechtal se. Pak byly slyšet kroky. Odešel pryč a nepřestával se smát. Sama to zlomilo ještě víc. Tloukl hlavou o zem tak dlouho dokud neupadl do bezvědomí.
Sam se probral a do nosu nabral jemný prášek ze země. Ležel schoulený do klubka a sen, který se mu ještě před chvílí honil v hlavě, byl ten tam. Někdo přišel k cele.
,,Vstávej! Dneska je tvůj šťastnej den!" ozvalo se zvenčí.
,,Proč?" odvětil jsem.
,,Stěhuješ se. Našli někoho horšího než jsi ty!"
Odešel. Sam tomu nemohl uvěřit. Naráz ho zaplavila vlna radosti, konečně skončí ty muka. To trýznění, jenž mu tato cela celé ty roky způsobovala.
Znovu někdo přistoupil k jeho cele. Dveře se otevřely a Samovi se v hlavě rozlila neuvěřitelná bolest. Světlo zvenčí bylo pro jeho oči ta nejhorší muka a to i přesto, že je měl zavřené. Nemohl chodit. Nemohl jsem se ani pohnout. Byl stočený do klubíčka jako celou tu dobu. Stráže ho jen vytáhly ven a vlekly dál po chodbě. Na konci se zastavily. Zařinčel klíč a stráže odemkly Samovu novou celu. Jen ho do ní hodily a zabouchly dveře. Znovu byl slyšet klíč. Bodavé světlo ustoupilo, ale nezmizelo úplně. To znamenalo, že tam muselo být někde okno, nebo alespoň škvíra, kudy do cely pronikalo světlo. Pak dokonce uslyšel pleskání. Slabé, ale zřetelné. Samovi se vybavila jakási vzpomínka nebo myšlenka. Takhle přeci znělo kapání vody. Pokusil se pohnout. Jeho tělo ale nebylo zvyklé cokoliv dělat. Pouze jednou rukou a to s velkou námahou se začal plazit dopředu. Místnost byla konečně dost velká, aby se v ní mohl natáhnout, ale to mu zkrácené svaly a šlachy zatím nedovolily. Doplazil se zhruba doprostřed místnosti a najednou ucítil, jak prvně na ruku, pak na obličej a nakonec na celé tělo, dopadají kapky. Pro něj to byla neuvěřitelná slast. Natolik jej to dostalo do euforie, až se propadl do snů.
Říká se že vám před očima proběhne celý život, když jste už skoro v náruči smrti. Tak Samovi před očima proběhl najednou celý zbytek vzpomínek až do doby kdy se zoufale vrhl hlavou proti zdi, aby otevřel bránu snům.
Otevřel oči. Nic neviděl, jen tmu. Nejprve ho napadlo jestli není mrtvý a kolem něj se nenachází bezútěšná prázdnota pekel, ale pak si vzpomněl na vše, co se mu promítlo v mysli. Vzpomněl si na jméno Liz a na obličej překrásné dívky, který k němu patřil. Na celu, jenž ho dohnala k šílenství. A pak mu v mysli vyvstal obrázek ošuntělé, staré knihy. Právě té knihy, která ho dostala do té cely beznaděje.
Posadil se. Nebyl v pekle. Byl stále v cele, ale protože byla noc, tak ani dírou ve stropě sem nepronikalo světlo. Pomalu mu začínalo docházet, co se vlastně stalo. Sny, vlastně nebyly sny, ale vzpomínky. Najednou jakoby všechno do sebe zapadalo. Liz nebyla jen výplodem jeho choré mysli, ale byla skutečná a možná, že ve stejné kaši jako on. Určitě ve stejné kaši jako on. Zavřeli ji spolu s ním.
,,Musím jí zachránit.“ pronesl rozhodně.
,,Koho?“ ozvalo se z kouta. Sam nečekal žádnou odpověď. Od koho taky. Pak si vzpomněl. Písařův učeň tam seděl a čekal až Sam bude něco vyprávět, ale to přece nešlo, protože Sam byl v bezvědomí. To učeň nevěděl.
,,Do toho ti nic není.“ odsekl Sam a pokusil se vstát. Musel přimět nohy aby zase začaly pracovat tak, jak měly. Několikrát upadl, ale nakonec se, opíraje o zeď, narovnal. Třásl se po celém těle a nebylo se čemu divit, neboť byl zesláblý z věčného ležení. Bylo až pozoruhodné, že se vůbec dokázal pohnout. Pokusil se udělat krok, ale jen co zvedl nohu stopu nad zem, okamžitě se mu podlomily kolena a on spadl na všechny čtyři.
Učeň se rychle zvedl a chtěl Samovi pomoct, ale ten už znovu stál na nohou.
,,Pomohu vám.“ řekl nejistě.
,,Ne!“ odsekl Sam. ,,Vypadni! Vypadni odtud, dokud můžeš.“
Učeň ho nechápal, ale poznal se Samova hlasu, že to myslí vážně a nehodlal mu odporovat. Přešel tedy ke dveřím a zabouchal. Nejprve se nic nedělo, ale po chvíli stráže otevřeli dveře a učeň odešel. Dveře se znovu zabouchly.
,Tak dělej!' přikazoval sám sobě Sam. ,Ty na to máš!'
Další pokus o krok. Znovu musel Sam pokleknout. Jeho nohy odmítaly takovou námahu. Nešlo to. Sam si tedy lehnul, pokrčoval a natahoval nohy jako by se chtěl odrazit od stěny, která však od něj byla daleko. Musel posílit svaly. Dělal to tak dlouho, jak jen mu to jeho mizivá energie dovolila. Nakonec unaven znovu usnul.
Klíče zachrastily v zámku. Sam se trhnutím probudil. Ležel tak, jak usnul. Nemohl spát dlouho, ale alespoň nějaká energie se mu vrátila. Cvakl zámek a dveře se rozletěly. Vešel strážný. Rozhlédl se po místnosti a očima našel Sama.
,,Vstávej!“ přikázal mu strážný.
,,Ne.“ odvětil tiše Sam.
,,Co? Asi jsem to neřekl dost jasně. Vstaň!!!“ zařval na Sama.
,,Ne!“ Sam se ani nepohnul. Strážný s jistým potěšením zatnul pěst v železné rukavici a vykročil k Samovi. Jednou rukou jej chytil za kus hadru, co měl na sobě a druhou se napřáhl k ráně. Sam ho chytnul za ruku, kterou ho držel. Strážný překvapivě povolil sevření. Pustil ho úplně a dokonce se mu tvář zkřivila úděsem. Žíly na jeho obličeji najednou vystoupily a zbarvily se do černa. Strážný nejprve klekl a pak se svalil na bok.
Sam jej pustil a vytáhl z pod sebe knihu. Celou dobu jí držel. Posadil se. Najednou mu tělem proudila až překvapivá energie. Jako by jeho tělo tu energii odněkud náhle získalo. Postavil se. Šlo to. Najednou jeho nohy poslouchaly. Protáhl si krk a sklonil se ke strážnému. Klíče. Odepnul mu je z opasku a narovnal se. Přešel ke dveřím a vyklonil se na chodbu. Byla dosti temná a až tak deset sáhů od něj viděl první pochodeň. Naproti jeho cele byla další. Stejné dveře. Stejné okénko. Jednotvárnost a dokonalost vězení byla až překvapující. Tady Liz nikdy nemohl najít. To mu bylo jedno. Musel, musel se o to alespoň pokusit. Vydal se chodbou doleva a mířil přímo k pochodni. Asi tak po dvaceti sázích, když už míjel druhou pochodeň a chodba vedla pořád rovně, uviděl před sebou jakousi siluetu. Stráž. Přicházela k němu. Když jej spatřila, vytasila meč. Sam se zastavil. Pevně sevřel v ruce knihu. Zavřel oči. Začal odříkávat tajemná slova. Sevřel pravou ruku v pěst a namířil jí proti strážnému, který se teď už rozběhl směrem k němu. Levou rukou dal knihu před svoji pěst. Vykřikl poslední slovo a pak levou prudce uhnul. V tom okamžiku se rytířovo plátové brnění na hrudi promáčklo. Jako kdyby do něj uděřila železná pěst. Neznámá síla rytíře odhodila dozadu i přes to, že běžel opačným směrem. Dopadl na kamennou podlahu a zvuk drhnoucího plechu o kámen se nesl chodbou na obě strany. Strážný zůstal ležet bez jakýchkoliv známek života. Sam uvolnil sevřenou pěst a sklonil ruku. Cítil teplo na konečkách prstů a když se na ně podíval, zjistil, že mu z kloubů na oné ruce teče krev. Jen s ní pohodil, pár kapek odlétlo na stěnu a vykročil chodbou dál bez jediného náznaku vzrušení.
***
Temné uličky. Jedna vedle druhé. Tak uzké že jimi mohl projít pouze jeden člověk. Proplítaly se, propojovaly a zase rozbíhaly. Na vlhkých stěnách visely dřevěné louče, jenž žhnuly rudým plamenem. Světlo, které vrhaly, chabě osvětlilo 5 sáhů v kruhu kolem nich. Podlaha z šedých kamenů, které byly vyhlazeny, takže odrážely světlo jako zdrcadla. Tak vypadala část vězení, kterou Sam do této doby nemohl spatřit.
Kráčel neúnavně dál. Nezastavil se u žádné křižovatky, nezpomalil, když louče občas dohořely a on se ocitl v temnotě. Šel s jistotou, jakou by nikdo z vás na jeho místě neměl. Ale jak to? Nikdy tu nebyl, nikoho tu neznal a nikdo ho nevedl. Nebo ano?
Šeptavý hlásek mumlající neustále: ,,Tudy. Tudy! Tudy ne.“ Provázel ho a jako by vycházel z knihy, kterou nesl sebou.
V Samovi se něco změnilo. Jeho oči byly kalně černé. Obličej měl stále sklopený k zemi, ale zrak upíral před sebe. Jeho ruce zbělaly, i když to mohl být následek jeho dlouhého odloučení od slunce. Nehty měl žluté a zlámané. Nejstrašnejší na něm ale bylo jeho šeptání. Jako by opakoval každičké slovo, které přečetl v knize. Šeptem odříkál řádek po řádku a jeho sykavý hlas rychle utichal, jako by se bál, že kdyby zněl o chvilku déle, mohlo by se něco stát.
Došel na konec chodby. Měl za sebou dlouhou cestu, ale na nikoho při tom nenarazil. Teď stál u železných dveří, které vypadaly, že je už stovky let nikdo neotevřel. Sedm zámků je ověnčovalo jako náhrdelníky. Měl jen dvě možnosti. Buď se otočit a vrátit se, nebo jimi projít.
Hlásek v jeho hlavě mu našepkával: ,,Poračuj, nezastavuj se. Projdi jimi. Ty ta slova znáš. Znáš jejich moc. Jen je vyřkni. Udělej to!“
,,Ostdesvdřsid ssed tsadks, jsadksod ssed ostdesvdísrdasjdís bdrsádnsyd psedksedls!“ (,,Otevři se tak, jako se otevírají brány pekel!“) vyřkl Sam a jeho slova se nesla mohutně chodbou. Jeho oči začaly žhnout. Bělmo v očích mu zežloutlo a propuklo v plamen. V tom dveře před ním začaly také hořet. Chodbou se neslo světlo a hukot ohně. Když plamen ustal, zbyl po dveřích jen prázdný, temný otvor.
Sam se zaposlouchal. I šepkavý hlásek utichl. Nebylo nic slyšet. Sam sevřel ruku v pěst a pak jí zase povolil. Vykročil vpřed a polknula ho tma.