Jdi na obsah Jdi na menu
 


1.kapitola: Sen

16. 2. 2009

 

 

10111.jpgPředstavte si místnost. Příliš malou na to, aby se v ní dalo stoupnout a příliš úzkou na to ,aby se v ní dalo ležet. Bez oken, bez světla a jen malá dvířka se štěrbinou pro podávání jídla. Přesně do takové místnosti když vás zavřou a tři roky nechají hnít jen tak o chlebu a vodě, tak se zblázníte. Pomalu přestanete vnímat čas a vaše mysl si vytvoří svůj vlastní svět. Temná malá kobka se změní v louky, cesty a třeba i široširá pole. Moje vlastní fantasie mě začala překvapovat dokonalostí světa v kterém jsem bloudil, místo skutečnosti, ve snech.
   Jednou, když zrovna bylo jídlo, jsem promluvil na strážného.
,,Potřebuji papír.“ zasýpal jsem a uvědomil si jak dlouho už moje řeč nezazněla z těchto úst.
,,Proč? V tý tmě si stejně zadek utírat nemusíš.“odvětil posměšně a zachechtal se. Pak byly slyšet kroky. Byl jsem na dně, papír jenž byl jediná věc, která by mohla zachytit výplody mé fantasie, mi nedali. Dlouho jsem tloukl hlavou o zem než jsem si uvědomil že boule na čele je už skoro větší než čelo samo. Padl jsem na zem a usnul.
 Jen z těží se dá určit jestli je ráno, poledne, nebo večer, když nevidíte kde je slunce. Naučil jsem se počítat čas podle intervalů podávání jídla. Dlouhá doba bez jídla znamenala večer, kdy všichni strážní seděli u stolu a chlastaly místo toho aby hlídaly. První jídlo znamenalo ráno. Podle kýchání a nerudného mlácení nádobím muselo být dosti brzo, protože strážní byli nejspíš ještě ospalí. Pak nastala pauza, po ní oběd, většinou se sestávající z dvou kousků chleba a misce vody. Nakonec večeře a pak znova celé to dokola.

   Už zase sen. Ale byl to vlastně sen? Vypadalo to tak skutečně. Z počátku to byla jen cesta. Všude okolo jasná zeleň a uprostřed ní cesta. Jen tak se linula krajinou, bez poskvrny... Počkat! Něco tu přece jen je. Človíček, jen tak si tu leží vedle té cesty. Proč asi? Je chudě oblečen, ale něco se vedle něj blýská v slunečním svitu. Aha, meč.
   V klidu si tu ležel na louce a sluníčko ho příjemně hřálo na tváři. Když tu slyší nějaký randál. Duní celá země a je to čím dál silnější. Posadil se. Před sebou vyděl cestu a v dáli na obzoru vyčnívalo z poza mraků krásné panorama hor. Ovšem ty jistě nezpůsobují ten hluk. Pozorně se zaposlouchal. Rachot a dunění se blížily zprava. Otočil tedy tým směrem hlavu a podíval se až dozadu na cestu kde mu jí, jeho zraku, ukryl hluboký les. Právě tam kde začínal hluboký les, se na cestu vřítil povoz. Nejprve vyjely z lesa koně a poté i jimi tažený kočár. Rachotil a drkotal se šílenou rychlostí v před, nehledě na nerovnosti cesty. Zrovna se řítil do kopce, na kterém teď už stojící, jej vyhlížel onen muž, když tu poskočilo jedno z kol od vozu. Zakleslo se o kámen a s hlasitým zapraskáním se ulomilo, odskočilo od vozu a frr si to dál z kopce. Muž se rozběhl k vozu jenž  se teď hrozivě nahnul ne bok a drtivě se zabořil do země. Koně se v tu chvíli začaly vzpínat a pak s rupnutím přervali otěže. Pádili dál z kopce a vůbec je netrápilo že za sebou táhnou kočího, který se nestačil pustit opratí. Vláčeli ho asi 6 sáhů dál než se konečně pustil. Dále však zůstal ležet na zemi.
,,Stalo se vám něco?“ To už muž ,co prve ležel u cesty, doběhl ke kočímu.
,,Ehm, ehm,“ zakašlal kočí a odplivl si, ,,nic my není, ale škoda těch koní.“
,,Nebojte však oni se najdou. To je tak když jezdíte moc rychle.“ vytkl mu muž.
,,Já jsem Mitt.“ představil se kočí.
,,Já nějakej Samst, ale přátelé mi říkají Sam.“
,,Těší mě.“ pronesl kočí Mitt a podal Samovi ruku.
,,Mě též.“ odpověděl Sam a pomohl mu na nohy. Vydali se ke kočáru.

 

 

Mé věrné čtenářce :)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

....

(Ančísek, 26. 10. 2010 17:54)

Díky:)

kniha

(Ernest, 15. 10. 2009 11:45)

Zdar jiříne moje příspěvky z knihy V zajetí mysly na net noposílej.Vůbec se mi to nepovedlo.Na náš veb začnu psát recenze o českích spisovatelích a knihách.