Černo-tisk

Tma. Jak poznám jestli to není jen další výjev mé fantazie? S každým nádechem se mi do nosu dostával prach. Kýchnul jsem. Zvuk se rozlehl po malé místnosti. Byla to realita! Ta hnusná realita! Pokusil jsem se ještě usnout, chtěl jsem se vrátit do toho snu. Do snu ve kterém jsem jsem mohl chodit. Do snu ve kterém jsem byl člověkem.
 Nešlo to. Někdo přišel k mé cele.
,,Vstávej! Dneska je tvůj šťastnej den!" ozvalo se z venčí.
,,Proč?" odvětil jsem.
,,Stěhuješ se. Našli někoho horšího než jsi ty!"
 Odešel.
 Ne, to není možný! Budu se stěhovat! Pryč odtud, někam, někam. To je jedno kam, ale bude to jinam! Nenávidím to tu!
 Nechtěl jsem tomu věřit, ale když se začal odemykat zámek na mých dveří zjistil jsem že je to pravda. Dveře se otevřely a mě se v hlavě rozlila neuvěřitelná bolest. Světlo z venčí bylo pro mé oči ta nejhorší muka a to i přesto že jsem je měl zavřené. Nemohl jsem chodit. Nemohl jsem se ani pohnout, byl jsem v takové poloze jako doposud. Stráže mě jen vytáhly ven a vlekly dál po chodbě.
 Znovu jsem slyšel klíče a zámek. Nová cela! Konečně!
 Hodily mě dovnitř a přibouchli za mnou dveře. Zamknuly. Nedokázal jsem určit velikost místnosti, ale nemohla být zase o tolik větší než ta minulá. Ovšem pro mě každý centimetr znamenal výhru. Bylo tam okno. Nejspíš ve stropě.
 Ano! Určitě ve stropě! Pršelo! Pršelo a na mě dopadaly kapky vody. Byla to neuvěřitelná slast. Vnímal jsem každičkou kapičku a každičká ta kapička mi přinášela nevídanou rozkoš. Ležel jsem tam hodiny. Dlouhé,překrásné hodiny. Neutichající déšť byl pro mě něco nepopsatelného.
 Smál jsem se. Začal jsem se smát! Po tolika letech jsem cítil dotek něčeho jiného kromě stěn. Pak jsem začal padat. Někam dolů, někam pryč s tou vodou. Každá kapka mě srážela níž a níž a níž a níž.