Černo-tisk

Probudil jsem se. Déšť jenž mě uvedl to tak hlubokého spánku už ustal a kromě kaluže ve které jsem ležel nebylo po vodě ani památky. Koukal jsem se oknem, nebo spíše větší škvírou, ven na nebe. Bylo stále šedě zatažené a foukal silný vítr, neboť i já jsem ho pociťoval. Byl to nádherný pocit. Konečně jsem viděl do jaké cely mě to umístily. Byla asi o metr větší a širší. Mohl jsem se v ní posadit a natáhnout si nohy.

Z počátku to bylo nesmírně těžké, svaly co jsem tak dlouho nepoužíval zlenivěly a nechtěli vůbec fungovat. Nakonec se mi nějak podařilo se posadit ke stěně.
Přemýšlel jsem nad těmi všemi výjevy co se mi zdají. Měl jsem toho plnou hlavu a zdálo se mi že se mi do ní už nic víc nevejde. Musel jsem si jí nějak vyčistit.
Stěny! To je ono!
Začal jsem okovy na rukách rýt po stěně. Zprvu jsem musel přemýšlet nad písmeny, ale po chvíli se mi oživila paměť. Drásavý zvuk kovu drhnoucího po kameni mi v tu chvíli vůbec nedělal potíž. Celou vůlí jsem se soustředil na ony sny a pokoušel si je do největších detailů vybavit. Před očima mi najednou vyvstal obličej té krásné dívky. Jak se jen jmenovala? … Liz! Liz Montangová! Krásné jméno. Ovšem nemohl jsem se zbavit pocitu že tu ženu znám. Nebylo to ze snu. Měl jsem neuvěřitelný pocit že jsem jí viděl i ve skutečném životě. Skutečný život? Už nevím co se pod těmito slovy skrývá. Oči už zapomněly jak to vypadá venku. Jen mysl si uchovala obraz krajin jenž jsem procestoval.

Jak dlouho už jsem ve vězení? Roky? Nejspíš ano. Člověk poté zapomene proč vlastně žije. Já jsem teď žil jen pro ní. Zamiloval jsem se do jejího obrazu v mé mysli.
Škrábal jsem dál a dál, až jsem došel na konec stěny. Nestačilo to! Musel jsem psát dál.
Začal jsem tedy další stěnou. Pomalu se přesouval od rohu do rohu až jsem napsal vše na co jsem si vzpomněl.
Sen byl pryč. Ne doslova! Byl totiž na stěně, ale z mé hlavy se vše vytratilo. Byla prázdná a já se mohl soustředit už jen na obrázek té krásné dívky.

Klapla zástrčka a zařinčel klíč v zámku. S trhnutí jsem se probral z transu a pohlédl ke dveřím. Otevřeli se a dovnitř vtrhlo světlo. Kruté a bodavé. Nic jsem neviděl.
,,No hezky jsi to tady vymaloval. Jen co je pravda.“ zahřměl něčí hlas. Dostal jsem pořádnou ránu do obličeje. Pak zařinčela miska jak do ní někdo cosi hodil a světlo zmizelo.
Oči si museli chvíli zvyknout zase na tmu, ale pak jsem uviděl že mi donesly jídlo. Lačně jsem se po něm vrhl a spořádal tu tekutou břečku čehosi. Pak jsem se odvalil do kouta naproti místnosti a dál se topil v myšlenkách.
Kočí Mitt. Další tvář kterou bych jakoby už někde viděl. Ale kde! Ach nevzpomenu si.
Vzdal jsem to marné snažení a opřel si hlavu o stěnu. Tvář mi pulzovala od rány, kterou jsem dostal. To cukání a teplo mi zaplnilo celé tělo. Znovu jsem začal padat.