Černo-tisk

Hned jak jsem se probudil, tak jsem začal rýt do střen. Ruce v okovech už byly rozedřené do krve a já dostal strach že bych mohl vykrvácet. Ale čím psát dál? Navíc mi došly stěny. Pokryl jsem nápisy podlahu i strop. Dveře nevyjímaje.

Klaply dveře. Kdybych tak věděl jak dlouho už jsem vzhůru. V cele byla tma takže musela být noc. Dveře se otevřely. Světlo. To proklaté světlo. Zase jsem nic neviděl. Někdo vešel, nebo spíš vlezl. Já se plácal v koutě a snažil se uniknout té záři. Znovu klaply dveře.

Zakašlání. ,,Chlapče,“ ozval se hlas co musel patřit už hodně starému člověku. ,,Neboj se mě. Já jsem Goras. Kronikář.“

Nic mi to neříkalo.

,,Prosím vyprávěj mi svůj příběh. Co se ti stalo?“

nevěděl jsem proč by to někoho mělo zajímat. Co vůbec chce? Jen jsem zasýpal: ,,Všechno je to na stěnách.“

,,Oh...to je … neuvěřitelné.“ Brblal si dál. Nerozuměl jsem mu. Nezajímal jsem se. Pořád mi něco hučelo v hlavě. Pořád nějaké obrazy. Muselo to ven. Pak jsem uslyšel jak někdo škrábe perem. To on! Psal na papír.

,,Pomozte mi! Musíte! Musíte psát. Honem!“ Začal jsem drkotat zuby. Chvěl jsem se po celém těle. Vyprávěl jsem. Doslova a do písmene vše co se dělo v mých snech. Starec zapisoval. Měl jsem pořád zavřené oči. Pořád jsem byl zkroucený v jednom rohu. Všechno se mi to vybavovalo znovu. Dostal jsem se až k lesu...