Záhadné stopy v betonu
Jihlava – 26.5.2011
Nedaleko místa poslední reportáže se nachází čerpací stanice. Ve čtvrtek odpoledne to byl široko daleko jediný záchytný bod pro osvěžení a odpočinek od vedra v chladném prostředí.
Vydali jsme se proto na tuto pumpu a příliš nedávali pozor na okolní svět. Až jsme narazili na plačící holčičku. Nepřála si být z osobních důvodů fotografována, byla však ochotna prozradit nám, co se jí přihodilo.
„Minulý týden přišel bráška domů a vše vypadalo naprosto v pořádku. Večer se však šel koupat. Někdo zvonil a já nesmím sama otvírat vchodové dveře. Bratr proto vyběhl z vany a tehdy začalo být něco špatně. Nedělal za sebou totiž mokré šlápoty. Zeptala jsem se ho na to, i jemu to připadalo podivné.“, vypověděla nám holčička, říkejme jí třeba Anička, a s pláčem pokračovala. „Druhý den mě bráška požádal, abych mu půjčila temperky. Natřel si chodidla červenou barvou, ale ani teď za sebou nezanechával žádné stopy. Dokonce ani venku v písku. Nevěděli jsme, co se to děje a vše jsme raději řekli mamince.“
Náš redakční tým měl velké štěstí, neboť Aniččina maminka právě přicházela směrem od „benzinky“, ke které jsme měli také namířeno. I ona si přála zůstat v anonymitě, prozradila nám však možnou příčinu „neviditelnosti“ svého syna.
„Hned jak mi to oznámil, začala jsem přemýšlet a analyzovat jeho nedávné aktivity. Zprvu jsem mu pochopitelně nevěřila a schytal pohlavek za hloupé pubertální vtipy. Pak jsem se ale přesvědčila na vlastní oči.“
„VŠE VYŘEŠILA SOUSEDKA!“
„Řešení problému nalezla až má sousedka.,“ pokračovala paní N., „S brekem k nám přiběhla a popsala mi úplně stejný problém s manželem. V hlavě mi svitlo. Skočila jsem po telefonu a obvolala členky antipochodového výboru, jehož jsem předsedkyní. Vysvětlení bylo na světě. Mizející stopy patrně zapříčinil pochod vyznavačů demokracie, který uspořádali jako reakci na pochody neonacistické.“, v hlase matky byl poznat hrdý tón, její syn se tohoto pochodu účastnil. Vzápětí však posmutněle pokračovala: „Stejný problém mají všichni účastníci onoho pochodu. Stále však nevím, jak je to možné.“
Nám to nedalo a začali jsme pátrat na vlastní pěst. Vševědoucí výraz Aničky prozrazoval víc než by chtěl a nám z toho běhal mráz po zádech. V hlavě se mi honily myšlenky typu: Co je vlastně Anička zač? Nejedná se o účastnici onoho utajovaného intergalaktického výměnného pobytu pro žáky základních škol?
Anička zřejmě velmi dobře ovládá telepatii (Nebo snad vlastní čtečku myšlenek?), odhalila proto mé obavy. O samotě mi prozradila, že nechtěla nikomu ublížit, že jen chtěla získat vzorek „lidské ťápoty“.
A jestli teď čekáte nějaký závěr v podobě létajícího talíře odnášejícího malé dítě, zase se rychle vraťte na zem/Zem.
Probudili jsme se zhruba o hodinu později na témže místě s pořádnou boulí na hlavě. Nevím, do jaké míry mě to ovlivnilo a jestli vše o Aničce není jen následek lehkého otřesu mozku. Jedno však vím jistě. Tajemné stopy v betonu tu jsou. Na obdélníku o rozměrech zhruba 20 x 60 cm. Beton je zde mnoho let, šlápoty, dle místních „pejskařů“, teprve týden.
Anička měla sebou podivný kvádr s moderním vybavením, jejíž dno mělo rozměry cca 20 x 60 cm. A pak jsou tu také ty „osobní důvody“ pro nefocení. Nemohlo by se jednat spíše o rozkaz z vyšších míst?
Myslet si můžete co chcete, závěr je na každém z Vás. Jedné rady se však, prosím, držte. Pozor na pochody jakéhokoliv druhu vedoucí přes beton.
Jinak Vám přeji příjemný pozemský den...
Autor: Dominika Smolíková
Odpovědný redaktor: Jiří Wondrák
Fotografie: Jiří Wondrák