stolku stály tři předměty. Konvice s vodou, rotržený pytlík se sypkou čajovou směsí a hrnek s indickými vzory. V hrnku zbylo ještě trochu čaje, zřejmě ho celý nedopil.
„Jak jste odhadl dobu úmrtí?“ zajímalo šéfinspektora.
„Samozřejmě, že dle lékařských znalostí, ale v první řadě logicky.
Dobu úmrtí by určil i laik. Sám jsem byl svědkem, když si šel sir lehnout, protože jsem ho šel doprovodit těsně před šestou hodinou. A v půl osmé bylo tělo nalezeno.“
Oba vyšetřovatelé prohlíželi tělo. „Jak dlouho jste se u sira Torrenta zdržel?“
„Zeptal jsem se ho, jestli má vše co potřebuje a odešel dolů mezi hosty. Mohl jsem tam být minutu, dvě. Řekl jsem mu, že už půjdu také domů, ale pak jsem se ještě zdržel.“
„Šel jste mezi hosty?“
„Ano v salonku byl večírek na Timovo oslavu. Tedy, vlastně už pomalu končil. Byla tam už jen Anna. Georgova první žena.“
„S pozůstalými se ještě seznámím.“ podotkl šéfinspektor.
„Jeho tělo bylo objeveno kolem půl osmé služebnou Mary. Pane šéfinspektore, je to hrozná tragédie. Byl to můj přítel, jeho smrt je však záhadou. Podívejte se na jeho obličej, je křečovitý. Tady má zmodralá místa, tady pod očima. Nechce se mi věřit, že by dostal infarkt, měl reuma, byl starý, to ano, srdce měl ale dobré na svůj věk.“
Pan Brady si kousal ret a pak řekl závažně. „Nařizuji pitvu. Něco se mi nezdá.“ Měl založené ruce a stále se díval na tělo.
„Nejsem si jist, zda s tím bude rodina souhlasit. Mají za to, že zemřel přirozenou smrtí, možná že ano, to doufám, ale přece jen, nemyslíte, že je tato skutečnost zneklidní?“
„Když to neuděláme, rodina bude možná klidnější, ale my něco zanedbáme a s tím bych nemohl žít.“
„Byl zavražděn, určitě.“ prohlásil Tkanička a přitom kýval hlavou nahoru a dolů.
„Tkaničko, nemůžete tvrdit nic s jistotou.“ řekl Brady. Tkanička odešel dolů mezi pozůstalé. Pan Brady byl vážný člověk s vážným výrazem ve tváři, avšak v jeho očích se zračila jakási veselost a pozitivní jiskra. Byl to člověk, kterého jen tak nikdo nerozesmál. A zrovna mu byl přidělený kolega, který byl pravý opak, dá se říct i co se zevnějšku týče.
„Doufám, že pitva potvrdí přirozenou smrt, budu se modlit.“ řekl žalostně doktor. Šéfinspektor s doktorem zůstali u těla a detektiv vyhlížel z okna příjezd dalších policistů, aby je mohl zavést na správné místo. Rodina mezitím zůstala v knihovně. Za chvíli zpozoroval dvě přijíždějící auta. V jednom byli dozajisté policisté, ale to druhé se mu zdálo netypické. Za policejním autem zastavilo podlouhlé známé auto. Tkanička zavedl policisty do patra a potom se šel do knihovny za rodinou. V knihovně bylo pusto. Tkanička jako by chtěl udělat krok zpět, když vešel dovnitř a spočinulo na něm několik vyděšených párů očí. Brzy se ale otřepal a rozhlížel se po regálech plných knih. To byla jeho partie, knihy. Vzpomněl si co viděl venku za auto a řekl to nahlas. „Funebrák tu je.“ řekl to tak, jakoby se nemohl dočkat. Pozdě si opět uvědomil svá nevhodná slova. Samantha klesla do křesla. „Óh ne, bože, to snad ne. Nemůže být pravda, že je mrtvý, ne.“ zoufale prosila. Josie ji obejmula. Anna se pohoršeně podívala na pana Tkaničku. „Promiňte, možná se mi to zdálo. Možná je to někdo jiný, třeba návštěva.“ zazubil se. Tkanička se raději otočil opět čelem k oknu. „Pane.“ Tkanička zaslechl něčí slova za svými zády. Otočil se. „Tady.“ Ozvalo se ze spod. Až když se detektiv uráčil sklonit svoji hlavu směrem dolů, uviděl svého návštěvníka, Timothyho. „Jste příliš vysoký.“ pousmál se Timothy. „Vy jste příliš nízký.“ poznamenal. Timothy se zatvářil poněkud dotčeně. Opět nevhodná legrácka.
„Co si přejete pane?“ Snažil se to rychle zamluvit.
„Jak to vypadá s mým otcem, co způsobilo jeho smrt? Infarkt, že?“ Timothyho hlas byl skleslý. „No, já si myslím že byl zavražděn, ale nechte si to pro sebe, ale…“
„Zavražděn?“ Vykřikl. Společnost strnula. Max se chytl za hlavu. „Pssssst, to ne …já ….to je jen domněnka.“ Zmateně přešlapoval po místě.