3. KAPITOLA - vyšetřovací dvojička -
Záclona v okně salonu byla rozhrnuta každou chvíli. Netrpělivá pozorovatelka neustále sledovala příjezdovou cestu. Ernest mezitím seznamoval Cecily a Noru se zbytkem rodiny. Cecily se omlouvala, že je musí poznat v tak smutný den. Ale za to přece nikdo nemohl. Do toho hrozného ticha se ozýval za uši tahající vzlykot pánovy ženy. Konečně Anna zahlédla to, co tak marně vyhlížela z okna. Černé nablýskané auto, pod jehož koly se zvedal prach ze země se blížilo k sídlu. Trochu se podivila, když spatřila malou osůbku, vystupující z auta. Nejprve se jí zdálo, že vidí dítě, ale pak poznala podle vousů, že je to dospělý člověk. Za ním vystoupil naopak vysoký hubený muž v černém klobouku a neustále vytahoval krk. Bylo ironií, že jí v tak smutečním dni jako byl tento, připadalo něco legračního a to ta dvojice stojící venku.
Mary hosty zavedla do salonu mezi pozůstalé.
„Dobrý den.“ promluvil malý střízlivý chlapík s poněkud rozcuchanými, avšak na svůj věk málo prošedivělými vlasy. „Jsem šéfinspektor Brady.“ Jeho hlas byl ještě legračnější než on sám. Ne že by mluvil nějak zvláštně, ale hluboký mutující hlas vlastnili spíše velcí nebo mohutní muži a takový hlas s touto malou postavou působil trochu rozpačitě. Mohl měřit něco málo přes pět stop, za to ten druhý mohl mít možná sedm. „A tohle je můj kolega detektiv Maxmilián Lace (nebo-li Tkanička).“ Představil svého podřízeného. V hubeném obličeji se rozzářil významný úsměv. Nikdo ho ale neopětoval. Pozůstalí neměli náladu na úsměvy. „Zaveďte nás prosím k mrtvole.“ řekl Tkanička zmateně. Jakmile tato slova zaslechla Samantha, její drásající pláč propukl znovu.
I ostatní si nebyli jisti, zda použitá slova byla vhodná.
Toto byl Tkaničkův první případ a bylo to na něm znát. Jeho ztrnulá mimika a zmatené pohledy po místnosti , vmísily do pocitů přítomných patrnou nejistotu a v některých se probudily jisté obavy z vyšetřování, avšak profesionální přístup šéfinspektora vše zahnal a probudil v pozůstalích trochu té důvěry.
„Probůh, neumíte být Maxi opatrnější? Říkejte tělo, mrtvola si můžeme říkat mezi sebou, ne tady před pozůstalými.“ opravil ho tiše nadřízený a odkašlal si.
„Promiňte pane.“ odvětil.
Z davu vyšel doktor Bennet a podal šéfinspektorovi ruku. „Já jsem doktor Bennett. Byl jsem přivolán k zemřelému včera večer.“ Cestou nahoru do pokoje pokračoval v rozhovoru. Oba vyšetřovatelé pozorně naslouchali.
„Když jsem přišel…“
„V kolik to bylo hodin?“ Přerušil ho šéfinspektor.
„Něco kolem osmé hodiny. Sir George už bohužel nejevil známky života. Smrt nastala mezi šestou a půl osmou.“
Ocitli se v pokoji. Zavřeli za sebou dveře a v místnosti zůstali jen oni tři. Stáli nad tělem sira George Torrenta. Neleželo v normální poloze. Bylo pokroucené, hlavu měl otočenou směrem ke dveřím a v jeho otevřené dlani, která ležela na nočním stolku, bylo položené sluchátko. Prsty už měl povolené, ale bylo téměř zřetelné, že těsně před smrtí svíral sluchátko pevně v ruce a ve chvíli smrti se mu dlaň rozevřela. Byli dvě možnosti. Buď někam volal ve své smrtelné křeči a nebo mu sluchátko někdo vložil do dlaně, aby to tak vypadalo. Na nočním