„Nevím jestli to pochopí.“
„Kdo je to vůbec zač ten Harry, když nepochopí tak jasnou věc?“
„Je to pes.“
Brady se raději zdržel komentáře.
Šéfinspektor seděl ve svém kanapi a četl noviny. Náhle zadrnčel telefon. „Brady?“
„Dobrý den pane Brady,“ ozvalo se, „Mark Stevenson. Volám z laboratoře. Mám pro vás výsledky.“
„Povídejte.“ řekl Brady napjatě.
„Chlorid rtuťnatý nebyl nalezen ani v konvici s vodou ani v pytlíku s čajem.“
V telefonu se nic neozývalo. Pan Stevenson si nebyl jist, jestli je posluchač u telefonu. „Jste tam?“
„Ano, zaskočil jste mě. Kde byl?“
„Jed jsme našli jen v hrnku s čajem.“
„Děkuji vám.“ Položil sluchátko a zabořil se do křesla. Bylo to najednou mnohem složitější. „Jed nebyl v bylinné směsi ani v konvici s vodou, byl v šálku s čajem.“ Měl za to, že když si sir naléval vodu do hrnku, jed už tam byl, buď v konvici nebo v bylinné směsi. „Kdo jed nasypal do hrnku s čajem? Sám si ho tam nenasypal, když pak volal doktora Bennet, že je mu špatně. Naposledy u něj byl doktor. Nebo tam mohl potom kdokoliv jiný přijít a nasypat mu tam jed, když se zrovna nedíval. Mohl s nim hovořit jakoby nic a přitom nenápadně vsypat jed do hrnku. Ale byl by to tedy velký risk. Ale kdo? Doktor Bennett byl poslední, který ho viděl živého. Ale proč by to dělal? Že by byl takhle neopatrný? Celé je to zvláštní.“
Ve velké knihovně neboli pracovně se sešla celá rodina. Rozsesadili se do pohovek a křesel z modrého sametu a někteří si k tomu nechali přinést kávu. Místnost byla příliš tmavá, a tak služebná roztáhla těžké brokátové závěsy. Když se optala, zda někdo ještě něco nepotřebuje, zavřela za sebou dveře a nechala společnost o samotě. Pan Eastman obeznámil rodinu, že až dorazí policejní vyšetřovatelé, začne se čtením závěti. Zamíchal si ovocný čaj. Přemýšlel, že by si zapálil doutník, ale raději to odložil na potom. Atmosféra byla tak trochu napjatá, nechtěl se ptát jestli si smí zapálit doutník, věděl, že to Samantha nemá příliš ráda, když je nervózní. Všiml si, že dnes byla výjimečně nervozní. Nemohla se snad dočkat peněz, které jí manžel odkáže? Timothy byl poněkud klidný, jako kdyby nic neočekával. Avšak Timothy byl klidný vždycky. Josie si o něčem horlivě špitala s Ernestem. Cvakla klika. Vstoupil doktor Bennett, pozdravil přítomné a usedl mezi ně do křesla. Nechal si donést kávu bez cukru. Všichni se po oku dívali na doktora, jako kdyby od něj něco očekávali. Anna odvážně promluvila. „Doktore, prosím vás, řekněte, proč chtěl někdo George otrávit? Byl to tak dobrý člověk.“
Ve tváři pana Bennetta se objevila bezbradnost. „Je mi líto, nemohu vám pomoci, sám netuším kdo a proč zabil George.“
Josie zamyšleně hleděla do prostoru. „Připadá mi kruté, že otec volal o pomoc a nikdo mu nepomohl. V žádném případě nemluvím o vás pane doktore. Nic jste netušil. Nikdo nic netušil. Ale je to tak zvláštní. On sám vlastně nevěděl, že v něm působí silný jed. Myslel si, že něco špatného snědl, co já vim. Ach bože.“
„Nechte toho prosim.“ řekla vážně Samantha.
„Musíme se o tom bavit matko! Nemůžeme pořád mlčet jen proto, že je to bolestivé. Kdyby zemřel přirozeně, tak mlčím, ale byl úmyslně zabit. O tom se musíme bavit.“
Bennett se napil kávy. „Nevím o tom, že by měl nějaké nepřátele.“
„Ani mě nikdo nenapadá.“ dodal Tim.
„Musel ho zabít někdo z nás. Pan šéfinspektor to tak řekl.“ poznamenala beze strachu Josie.