Dáte si také trochu vína?“ Ptala se, když si opatrně nalévala. „Já jsem ho dnes ještě neměla.“
„Víno nepiji, děkuji, měl jsem odpoledne skleničku whisky, pak už nic, nejsem zvyklý na alkohol. Stačí mi káva.“ Počkal, až si nalije víno do sklenky a pak začali opět hrát.
„Omezil jste kávu, jak vám přikázal váš osobní lékař?“ Bavila se tím co řekla, tím doktorem myslela jeho samotného.
„Uposlechl jsem ho, „hrál tu její hru s pobaveností, „má své zásady a jeho příkazy se musí brát vážně. Vzal jsem si jeho slova k srdci a již čtvrtý týden omezuji svůj denní přísun kávy na polovinu.“
„Je vidět že ten pan doktor má autoritu, jeho slovo se nebere na lehkou váhu.“ Pousmála se zvesela.
Chvíli ještě hráli a v sedm hodin šla vyprovodit Anna doktora ke dveřím. „Když vás tu pane doktore mám, chtěla bych se vás zeptat. Občas mám bolesti hlavy, ale hrozné. Migrény jsem nikdy neměla a teď je mám poslední dobou často. Víte, raději se léčím přírodní cestou, bylinky a tak. Nemám ráda tablety, ale mám dojem, že teď nastala chvíle, kdy mě zaberou opravdu jen léky.“
„Děláte dobře, léky jsou účinnější, za to přírodní cesta je pro tělo šetrnější. Vím o jednom výborném čaji proti bolestem hlavy. Nepomůže hned, musíte ho pít pravidelně a tablety to nejsou.“
„Vám věřím pane Bennette.“
„Já vám ho přinesu, souhlasíte?“
„To budete moc hodný.“
„Jak se dotanete domů Annabel?“
„Zatelefonuji Paulovi a on pro mě přijede.“
Ještě nějakou dobu se dvojice bavila ve dveřích a pak doktor odešel. Anna nahlédla do salonku a přes sklo viděla Samanthu, jak tam stále sedí s nohama na taburetu se sklenkou v ruce. Chvíli ještě seděla u stolku než dopila víno a po té, co zatelefonovala Paulovi, aby pro ni dojel, zašla na chvíli za Timothym do pokoje, aby se sním rozloučila.
Samantha si došla pro něco na sebe, jelikož se trochu ochladilo. To už tu nebyla sama, ale se svým synem, který ukončil svoji práci v dílně a přišel si dát se svojí společensky unavenou matkou skleničku. V tom spatřili přijíždět neznámé nablýskané auto. „To je taxik.“ Poznamenal Ernest, když se vůz přiblížil.
„Jdu se podívat, kdo to k nám jede.“ Řekla Samantha s údivem a sešla dolů ze schodů na trávník.
Z auta vystoupily dvě dámy, jedna starší a jedna o dost mladší. Na první pohled vypadali jako matka s dcerou. A také tomu tak bylo. Ernest si je prohlížel z terasy nad nimi. Taxík odjel a dvojice pomalu přicházela k Samantě, přičemž se rozhlíželi po okolí. „Přeju hezký večer Samantho.“ Prohlásila starší žena se zrzavými vlasy sčesanými do drdolu.
Samantha otevřela ústa. „No ne, Cecily, Georgovo sestra. Co ty tu děláš a kdo je tohle?“ Podívala se na půvabnou slečnu po jejím boku. Její hlas nezněl příliš vstřícně. Ovšem, co se od Samanthy dalo čekat. „Vždy milá a přívětivá Samantha Torrentová. Tohle je moje dcera Nora.“
„Co vás k nám přivedlo po tolika dlouhých letech? Nelíbí se vám v Irsku? O vaší návštěvě nic nevím.“ Dala ruce v bok a zaujala pózu obranné pozice.
„Zřejmě tě George neinformoval o tom, že nás sem pozval.“
„George vás sem pozval, hloupost, o tom bych musela něco vědět.“ Svraštila čelo a dívala se na Cecily ostražitě.
„Napsal mi dopis. Naléhavý dopis.“ Řekla návštěvnice.
Samantha nemohla věřit vlastním uším. „Jak to, že mi o tom nic neřekl? Co v tom dopise bylo?“