Mávala utěrkou kolem sebe když mluvila, zřejmě byla trochu nervózní z policejního výslechu.
„Váš pán si potrpěl na indické bylinné čaje. Jak dlouho je užíval?“
„Pil je řadu let, nevím přesně. Deset patnáct let, nevím, je to důležité?“
„Nechal si ho dovážet?“ Brady ignoroval její nepodstatnou otázku.
„Ano, z Londýna. Obvykle jednou za dva měsíce.“
„Připravoval mu čaj někdo jiný než vy?“
„Ne, vždy já.“
„Pil ho pravidelně nebo různě?“
„Pan Torrent si potrpěl na řád, na určitou pravidelnost v mnoha směrech. Pil ho každý večer vždy po večeři. Říkával, to co má svůj řád, má i svůj smysl. Ve všední den se večeřelo různě, mezi pátou a šestou hodinou. V týdnu se tu málokdy sešli jejich děti až na pana Timothyho, ten tu chudák byl vždycky. Kde on by také jinde byl. Ale o víkendu to bylo něco jiného. V sobotu a neděli musela být u večeře rodina pohromadě. To byla jedna z pánovo tradicí, moc se zlobil, když to někdo porušil. No a v sobotu a v neděli se večeře podává dřív, v pět hodin. To se dodržuje už léta. A po jídle vždy připravuji pánovi vodu na čaj.“
„V kolik to bylo hodin minulou sobotu?“ přerušil ji Brady.
„Tuto sobotu to bylo také po večeři. Čekala jsem až mi pán řekne. Požádal o to, když šel nahoru do svého pokoje. To bylo asi v šest hodin.“
Max si zapsal do notesu mimo jiné poznámky i tu, že časy, které uvádějí vyslýchaní, zatím souhlasí.
„Nechává si ho pokaždé přinést nahoru, nebo ho někdy pil jinde než ve svém pokoji?“
„Vždy ve svém pokoji.“
„V posteli?“
„Myslím, že ano, já tam s ním pak nejsem, ale seděl v posteli vždycky, když jsem mu tam položila tác.“
„Co přesně připravujete na podnos?“
„Konvici s horkou vodou, sáček s čajem a lžičku.“
„Cukr ne.“
„Pán nesladí.“
„Z toho sáčku si sir vždy nabral kolik potřeboval, že?“
„Ano, sám si nabral.“
„A hrnek nebo šálek jste mu nenosila?“
„Ne pane. On měl ve své skřínce v pokoji své indické šálky a z těch on pil. Jednou za čtyři dny jsem mu je myla a zase nechala na svém místě ve skříni.Vždy si jeden vyndal z vitríny a tam si připravil čaj.“
„I teď to tak bylo?“
„Ano pane.“
„Takže mohlo být tak za pět minut šest, když jste připravovala podnos pro sira. Ano?“
Chvíli přemýšlela. „Souhlasí. Do pokoje jsem vešla asi přesně v šest nebo dvě minuty po šesté. Položila jsem to na malý stolek u jeho postele a nechala jsem je tam.“
„Koho?“
„Nechala jsem je tam samotné v pokoji.“
„Koho je?“
„Pana Torrenta a doktora Bennetta.“
„On tam tedy ještě doktor byl, když jste tam položila tác?“
„Ano.“ Šéfinspektor se odmlčel.
„Vše je jasné, vám je něco nejasné pane?“ optal se Max.
Šéfinspektor mu neodpověděl, protože byl hluboce ponořen do svých myšlenek.
<1> <2> <3> <4> <5> <6> <7> <8>