Jdi na obsah Jdi na menu
 


 „Nemohlo by to počkat až po pohřbu? Ten se koná pozítří. Je to pro nás příliš těžké.“ navrhl Ernest. Pan šéfinspektor pochopil. Problém byl v tom, že byl velice houževnatý a všechno by chtěl mít hotové co nejdřív. Věděl, že čim dříve vyslechne příbuzné, tím více si budou pamatovat z onoho dne a více se toho dozví. Čas je nepřítel, když se případ oddaluje. Rozloučili se tedy a odešli. Timothy měl neblahý pocit, že Samantha hraje jen divadlo, aby vypadala jako zoufalá vdova. Když to sděloval své matce i jí se zdálo, že Samantha svůj smutek až přespříliš přehání. Nehodilo se to k jejím zvykům, k její důstojnosti. Vždy si zachovávala osobitost a důstojnost. Nikdy by neukázala svoji slabost. Ano, smutek je normální věc, samozřejmě, ale tohle už se smutkem nemělo nic společného. Tohle byla hysterie, jí naprosto nedůstojná. Ona nevzlykala, křičela do toho, chovala se jako kdyby jí přeskočilo. Takhle ona by se před svojí rodinou nikdy nesnížila. Možná ji jen Anna s Timothym špatně soudili, možná ji křivdili, třeba George měla ráda víc než si kdo myslel, ale tohle prostě nebyla Samantha Torrentová.

Pohřeb se konal v tak šedivém dni, jako byl smuteční den sám. Nebe se zatahovalo a vítr sílil, tak jako myšlenky pozůstalých byly šedé a panovala v nich prázdnota. Na pohřbu se sešlo mnoho lidí. Rodina, vyšetřovatelé, doktor, právník a další pozvaní. Pohřeb měl sir George Torrent důstojný, se vším všudy, hudbou, o kterou se postaral orchestr a projev si vzal na starosti farář až z Bristolu a přepychových kytic všech možných barev bylo všude kolem tolik, že přebíjeli tu černou barvu přítomných oděvů. Rakev, kterou za vzlykotu několika lidí ukládali do země, musela stát půl jmění. Takovou nádhernou rakev ještě Brady ani Tkanička neviděli. Přímo řezbářovo mistrovské dílo. Jednou větou, jak řekl Tkanička při pohřbu Bradymu. „Pohřeb za všechny peníze.“

Po pohřbu se na panství konala smuteční hostina. Sešlost byla obrovská. Když po hostině, jenž dlouho netrvala, se hosté rozpustili a Timothy odjel se svou matkou do jejího domu ve vesnici, dorazila sem očekávaná vyšetřovací dvojice.

Usadili se ve velké knihovně v přízemí, která sloužila i jako přijímací místnost. Monumentální obdélníkové hodiny s kyvadlem tikali hlasitě, ale nikomu to nebylo nepříjemné, ba naopak. Nechali si přivolat Josie, pánovu dceru. Místo, aby si sedla k Bradymu a jeho kolegovi, postavila se k regálu s knihami a listovala v nich. Brady zakřupal prsty a spustil.

Nuže, slečno Torrentová. Nechcete se posadit?“

Ne, jen se ptejte. Poslouchám vás.“ Potřebovala nutnou dávku rozptýlení. Byla tak trochu nervózní z otcovi smrti a nemohla jen tak sedět a koukat jak se jí klepou prsty. Nahlížela přitom tedy do jedné z knih a přitom se snažila poslouchat otázky. „Vy jste pořádali v sobotu 5. května oslavu narozenin vašeho nevlastního bratra Timothyho, že?“

Josie přikývla.

Musíme se ptát každého, co ten den dělal.“ obeznámil je Josie s pravidly.

Samozřejmě, je to vaše práce.“ odvětila kupodivu chápavě.

Brady si přehodil nohu přes nohu a pokračoval, přitom kladl důraz na své otázky.

V kolik jste přišla na večírek? Nebo takhle, nejprve se vás zeptám v kolik začala oslava?“

Josie se na chvíli zamyslela. „Hosté se začali scházet zhruba kolem druhé hodiny odpolední. Já jsem byla ve svém pokoji a do salonku jsem mohla přijít kolem půl třetí. Nevím to ale přesně, na hodiny jsem nekoukala.“

Brady přemýšlel nad další otázkou. „Co se dělo během večírku?“

Josie přimhouřila oči a vyšpulila rty. Hluboce přemýšlela, ale na nic zvláštního nepřišla.

Nevim přesně, co chcete slyšet. Normální sešlost příbuzných a přátel. Ani ne příliš velká zábava, ale nuda také ne. Jak pro koho.“ odkašlala si.

Jak to myslíte?“ vpadl do toho Max.

 

 


<1>  <2>  <3>  <4>  <5>  <6>  <7>