„Paní Robertsová sem chodí čtyřikrát v týdnu. Zrovna ten den tu byla.“ poznamenal Bennett cestou v autě.
Dorazili. „Máte pěkný dům.“ pochválil Max. Zrovna chtěli zajít do domu, když na ně zhouknul. „Není to tamhleta žena?“ ukázal na starší osobu, která se skláněla nad záhonem a hrabala se v hlíně. „Ano, to je paní Robertsová. Stará se mi občas i o zahrádku, když nemám čas.“ Starší dáma hodlala zasadit do jamky nějaký keřík, když jí místo zastínil pan Brady. Podívala se nad sebe. Když spatřila zubícího se dlouhána a po jeho boku malého nevýrazného mužíka, vybavilo se jí spoustu komických dvojic z pohádkových knížek. Doktor se vsunul mezi ně. „Paní Robertsová, tohle jsou páni od policie a vyšetřují smrt sira Torrenta. Chtějí si s vámi promluvit.“ Paní Robertsová si oklepala hlínu z kolenou a sundala rukavice, aby mohla pánům podat ruku. „Těší mě, já jsem paní Robertsová a vy?“
„Já jsem Lisa.“ představila se. Potom doktor představil pány inspektory.
„Těší mě pánové.“ Šla jako první a ti tři ji následovali. Usadili se v malém dřevěnném altánku.
„Paní Robertsová, jak často sem chodíte?“
„No, chodím sem čtyřikrát týdně. Úterý, čtvrtek a víkend. Ve všední dny panu Bennettovi navařím, uklidím, vyperu, znáte to. Chodím sem vždy zhruba na dvě, tři hodiny. Podle práce. Pan Bennett je o víkendu zvyklý večeřet dlouho. Tuhle sobotu jsem tu byla, ale nevařila jsem. Pan Bennett říkal, že bude večeřet na Stonecutteru.“
„Můžete nám teď prosím přesně popsat co se stalo onoho večera, kdy jste měla ten telefonát?“ Bradymu se zdálo, že paní Robertsová povídá už moc dlouho.
Nadechla se, nechtěla na nic chvátat. „Byla jsem tu v sobotu jako obvykle, pan Bennet jak už jsem řekla, byl na Stonecutteru.“
Doktor přitakal.
„Bydlím nedaleko odsud, máme s manželem dům na samotě jako tady pan Bennett. Třídila jsem zrovna panu doktorovi vyžehlené kravaty, když jsem si uvědomila, že už je spoustu hodin a že budu muset jít domů. Věděla jsem, že manžel mě čeká. Nechala jsem práce a šla jsem se obléci na chodbu a najednou zazvonil telefon.“
„To bylo přesně kolik hodin?“ vpadl jí do toho Brady.
„Ehm…myslím něco po šesté.“
„Už bylo čtvrt na sedm?“
„Mohlo být po čtvrt.“
„Paní Robertsová, v klidu přemýšlejte, nikdo na vás netlačí.“ řekl Bennett.
Zadívala se do koruny stromu. Takhle paní Robertsová přemýšlela. Oči v sloup, svraštělé čelo, zamhouřené oči. „Ano, vlastně ano.“ vzpomněla si. „Řekla jsem manželovi, že přijdu po šesté hodině a bylo šest když jsem se podívala na hodiny a proto jsem se lekla. Uvědomila jsem si, že mám zpoždění a budu muset už jít. Než jsem ale složila nějaké prádlo, uklidila si, tak bylo půl sedmé.“
Brady si uvědomil, že v podezření může být tedy i Josie, sirova dcera a Ernest, jeho syn, kteří odešli z oslavy kolem čtvrt na sedm a ke smrti došlo v půl.
„Zvedla jsem telefon. Řekla jsem ‘dům doktora Bennetta, co si přejete?‘“
„Nenechal mi to ani doříct ten člověk a už spustil. Říkal…,Je tam Henry?' Jako pan Bennett. ,Už se vrátil? Je mi hrozně zle, pošlete ho.'“
Inspektorové čekali až bude mluvit dál. „To je vše?“ zeptal se Brady?
„Nic víc neřekl.“ odvětila .
„Je tam Henry? Už se vrátil? Je mi hrozně zle, pošlete ho.“ Přebíral si Brady. „Zapište to Maxi. Takhle to řekl? Jaký měl hlas ten člověk?“
„Takový nepřirozený, prostě jako když člověk svádí boj s bolestí a musí ještě přitom mluvit.“
„Boj se smrtí. Umíral.“ říkal si pro sebe Brady.
„To je hrozné. Kdybych to jen tušil.“ Doktor Bennet nervózně přešlapoval.