„To nemohl nikdo tušit. Těžko bude volat o pomoc člověk, který by si podal jed sám, že? Tedy mu ho tam musela dát cizí osoba.“ Brady.
„Řekla jste mu něco?“
„Víte, jsem trochu zvyklá, že lidé volají panu Bennettovi. Ani nevíte, kolikrát volali těhotné ženy, že už to na ně jde, nebo staří lidé, že mají bolesti, atak. Ale hlavně nesčetněkrát volali staří lidé, kteří volali pana Bennetta zbytečně. Mysleli si, že umírají, přitom k nim doktor přijel a jen je bolel žaludek nebo dostali chřipku. Je to tak pane Bennette?“
„Ano, také jsou takové případy.“
„Pan Bennett je takový oblíbený doktor a zároven přítel. Promiňte mi to pane Bennette, ale znáte mě už spoustu let a víte, že pravdu já vždycky povím, ale někdy až se mi zdálo, že vás ti lidé otravují, né potřebují. Zneužívají vašeho dobrého srdce. Je tak hodný ke všem, volají ho kvůli takovým hloupostem leckdy a i v pozdní hodiny. Proto, když zavolal ten člověk, nebrala jsem to ihned vážně. Řekla jsem mu, že pan Bennett ještě není doma a snažila jsem se mu poradit sama. Ptala jsem se ho. Nesnědl jste něco špatného? Nic neříkal. Ptala jsem se ho, jaké je vaše jméno, nechám tu doktorovi vzkaz. Nic, už mi neodpovídal. Nechtěl se se mnou bavit, to mě rozzlobilo. A řekla jsem mu, ať zavolá později, že doktor brzy přijde. Pak jsem zaslechla ránu. Pomyslela jsem si, ten člověk se naštval a praštil s telefonem. Naštvalo mě jeho chování. Nemohla jsem ani nechat doktorovi vzkaz, protože jsem nevěděla kdo volal.“
„To je v pořádku.“ řekl Brady mírným hlasem.
„Vzpomněla jsem si na to až když jsem slyšela o smrti sira Torrenta. Nepovažovala jsem to za důležité, myslela jsem, že je to jeden z desítek pacientů, který něco špatného snědl. Oh bože, jsem stará hloupá ženská.“ Cítila se provinile.
„V žádném případě jste neudělala žádnou chybu. Vždyť jste nemohla tušit, že je to on. A jak jste na to přišla, že je to on?“
„Ten hlas mi byl povědomý, jen jsem nevěděla kam ho zařadit. Pan Torrent k nám občas chodíval, když šel na procházku. Občas jsem s ním mluvila. Když jsem přijela od sestry do doktorova domu, oznámil mi tady pan doktor, že sir zemřel. Že měl zřejmě infarkt. Nespojila jsem si to s tím telefonátem a navíc jsem na to už zapomněla. Jsem stará zapomnětlivá ženská.. Omlouvám se. Měla jsem spoustu starostí doma.“
„To je v pořádku.“
„Až dnes, když jsem se dozvěděla, že to byla vražda, ihned jsem si na ten telefonát vzpomněla. Vražda? Řekla jsem si. V sobotu zemřel, v sobotu byl ten telefonát. Byl usmrcen jedem, který zřejmě nějakým způsobem pozřel. Vzpoměla jsem si na hlas muže v tom telefonu a najednou mi to došlo. Byl to Pan Torrent. Jsem si jistá.“
„I všechno ostatní do sebe zapadá, čas smrti s časem telefonátu. To, že chtěl Henryho, ne doktora Bennetta, protože si tykali, jen dokazuje, že to byl pan Torrent. Říkal, že je mu hrozně zle. Dusičnan barnatý.“ Max pokračoval za Bradyho. Náhle se Max nezdál tak roztžitý, tak zmatený jak jindy vypadal, nyní mu to pálilo.
„A to nejlepší nakonec,“ zdvihl majestátně prst, „otázka toho muže v telefonu-on se ještě nevrátil-kdo jiný to mohl říct než sir Torrent, který věděl, že pan Bennett je na cestě domů. Jen jemu jste přece v pokoji řekl, že se rozloučíte s ostatními v salonu a půjdete domů. Ale nakonec jste se zdržel, proto mu bylo divné, že nejste ještě doma. Oh bože, jaký paradox, že jste byl jen o patro níž v salonku, když vás volal o pomoc.“
Doktoru Bennettovi bylo najednou všechno líto.
„Maxi, důležitý postřeh, začínáte se mi líbit.“ pochválil ho Brady. Maxe to očividně potěšilo. Zdvihl bradu a seděl vzpříma.
„Měla jsem pravdu, byl to pan Torrent.“ potvrdila služebná. Všimla si zkroušeného výrazu ve tváři pana Bennetta. „Co je vám pane?“
„Mrzí mě, co se stalo. On byl mrtev a já nic netušil. Proč jen jsem neměl nějaké tušení, proboha proč?! Neodešel jsem z panství, jak jsem mu tvrdil, ještě jsem se chvilku zdržel, hráli