ji volala?“ Ptala se na druhou služebnou. Elis zamžourala svýma nevýraznýma očima a polohlasně odpověděla. „Mary pracuje v kuchyni. Poslala mě.“ Položila šálky na stůl a stoupla si do pozoru. „No dobrá. Můžeš odejít.“ Elis opět řekla něco co znělo jako ano paní, ale bylo to sotva slyšet a odešla. „Myslíš, že tahle služka bude dobrá?“ Zaváhala Samantha. „Ale drahá, je tichá, bázlivá, ale pracovitá, celkem. Zvykne si.“
Ujistil ji a osladil si kávu. „Stejně jsou obě tak příšerné, mohla jsi vybrat trochu milejší osůbky.“ Poznamenal. „Ale Georgi, dal jsi mi všechny pravomoce při výběru našim zaměstnanců. Máš sice pravdu, jedna je černoška a druhá je bílá jako smrt, ale musí tu být přece zřetelné kdo je na panství nejhezčí ženou. Nechci, aby se říkalo, že na stonecutterském panství je nejhezčí ženou služka.“ Rozesmála jí ta představa. Samantin temperament se nezapřel.
Pan Torrent nudně otočil list v novinách. Potom si všiml její dotčenosti a z povinnosti ji uklidnil. „Máš pravdu drahá. Máš pravdu.“ Vzal si znovu noviny a pokračoval ve čtení. Tohle potřebovala slyšet. Ano, taková byla Samantha Torrentová. Pyšná, svého mínění jedinečná žena. Neměla ráda, když byl někdo lepší než ona. A to v čemkoliv.
Otevřeným oknem sem dolehly zvony z nedalekého kostela. Oznamovaly pravé poledne. „Jakým vlakem přijede Ernest? V jednu hodinu nebo večer jako minule a vůbec, kde se ten kluk pořád zdržuje?“ Samantha lehce znervózněla.
„On dostane rozum až ukončí školu a bude právníkem, neboj.“ řekl sir. Sit Torrent byl střední postavy. Velký nos a husté obočí byly typickými znaky rodu. Nehnul se nikam bez hole a myslel si, že je zdravý a silný, přitom jeho psychický stav byl mnohem lepší než fyzický. Neměl potřebu se vybavovat o svém synovi, zrovna ne teď, když si četl noviny, ale jeho žena trvala na svém.
„Vždyt už je mu 22 let. Nemyslíš, že už by se měl chovat jako dospělý cílevědomý muž? Schází se s podivnou partou a brzy ho čekají zkoušky.“
„On ví co ho čeká, když nedokončí školu.“
Samanthy se zmocňovala bezradnost. „Co říkáš na to, když tvdil, že se právničinou živit nechce, že si chce založit jezdecký klub? Pro něj existují jen koně, nic jiného.“
Sir George odložil noviny, sundal si zamlžené brýle a začal si je čistit. Přemýšlel.
„Myslíš, že to myslel vážně?“ pokračovala žena.
„Doufám, že ne. Jestli je chytrý, tak ne. Nemá na to prostředky. Řekl jsem mu, že jestli bude chtít jednou mé zděděné peníze použít na přihlouplé koně a ne na zřízení advokátní kanceláře, nebo čehokoliv podobného, nedovolím mu to. Napíšu do závěti, že peníze které zdědí, nesmí použít na podnik s koňmi, jinak bude vyděděn. V nejbližší době zavolám našemu právníkovi a doplním závěť. Jsou to jen mladické touhy, pro které zaplane a pak o ně ztratí zájem. Znám to, měl jsem také podobně hloupé nápady.“ Manželku tím ale moc nepřesvědčil.
„Kdo pro něj dojede na nádraží?“ Zeptal se George, když dopil kávu. „Pojedu já. Kdyby si býval Ernest nenaboural auto, nemusel pro něj nikdo jezdit. Ať si mě nepřeje jestli nepřijede.“ Odebrala se do druhého poschodí, aby se převlékla. Chvíli jí trvalo, než si vybrala ty správné šaty. Také bylo z čeho vybírat. Podívala se na hodiny, které ukazovaly půl jedné. Pospíchala dolů ze schodů a rovnou ven. Nasedla do luxusního auta. Zamířila na Worcester. Vlak přijel včas. Stála před autem a hleděla do davu valícího se z nástupiště. Část davu zahalila pára valící se z nedalekého rozjíždějícího vlaku, proto měla obavy, že ho neuvidí. Když poznala šedivou čapku a povědomě houpavou chůzi, začala mávat. Z dáli k ní zamířil vysoký černovlasý mladý muž s ofinou učesanou k jedné straně. Uvítali se a nasedli do auta. Cestou probírali školu, jako vždy. To převážně Samanthu nejvíce zajímalo. Ernest byl rád, že konečně dorazil domů po únavné cestě vlakem, který se mu stal jedinou dopravou do školy, ted když neměl auto v provozu. Těšil se až si dopřeje odpočinek a v pozdním odpoledni vyrazí na projížďku v koňském sedle.
<1> <2> <3> <4> <5> <6> <7> <8>