„Musíš ho tak nazývat? Je to William, ne žádný floutek a jsme už jen kamarádi, nechodíme spolu. A abys byla klidná, nepřijde sem.“ A vložila do úst vidličku s masem. Přežvykovala maso a sledovala matčinu očekávanou reakci.
„To mi spadl kámen ze srdce, nemá dost úrovně pro tebe.“
„Pro mě nemá dost úrovně žádný. Kdyby byl výběr mého partnera na tobě tak se bude jmenovat Viktor II. , princ velšský. Ó, to by byla partie pro mě.“ Začala se příšerně chechtat. Timothy si zakryl ústa dlaní, aby nebyl slyšet jeho smích.
Když druhý den přijela Anna, Timothyho matka, na panství, stála už pod schodištěm venku Samantha. Jako by jí vyhlížela. „Vítám tě u nás,“ její slova zněla poněkud neupřímně, „tvůj syn už čeká v parku za domem.“ Odměřený pohled a napnuté rty byly důkazem, že Annina návštěva jí není příjemná. Proč jí tedy přivítala? Jednoduše proto, aby jí ukázala, že je tady paní domu ona. Kdykoliv sem Anna přijela, byla jí Samantha na očích a naparovala se jako krocan. Dělalo jí dobře, když mohla Anně neustále připomínat, že paní sídla už tu není ona.
„Dnes tě to opravdu sluší Samantho. Něco slavíte?“ Zavtipkovala a sjela ji pohledem od paty až k hlavě. Potom odkráčela, aniž by si počkala na odpověď. Samantha byla tedy pravda vystrojená. Měla rudé šaty se šněrováním na zádech i ve předu a krajkami se to jen hemžilo. Nejnovější model dovezený z Itálie. Prohlédla si své šaty. „Ccc, závidí že ona už takové šaty nosit nemůže.“ Upravila si účes a šla po schodišti dovnitř. Ve dveřích narazila na svého manžela.
„Kam se chystáš?“
„Viděl jsem Annu z okna. Potřebuju s ní mluvit.“ Obešel ji a scházel schody. „A o čem s ní chceš mluvit?“ Dala ruce v bok.
„O oslavě.“
„Nepozve ji náhodou Timothy?“
Sir se zastavil uprostřed schodů. „Chci s ní mluvit osobně.“ Řekl jasně.
„Nechápu o čem, myslela jsem, že už manželé nejste čtyřicet let.“
„Drahá, někdy i exmanželé mohou být přátelé.“ Řekl už v klidu a pokračoval ve scházení schodů. Samantha zatnula zuby, chtělo se jí křičet, ale ovládla se a zmizela za dveřmi salonu.
Annabela obešla dům a šla na zadní zahradu. Posadila se na lavičku a syn seděl ve svém křesle naproti ní. „Máš lepší barvu, zdá se mi poslední dobou, že máš větší chuť do života. Přinesla jsem ti koblihy. Moje domácí.“ Vyndala z pytlíku jednu a podala mu ji. „Ty víš co mám rád.“ Usmál se a zakousl se. „Byl u tebe doktor Bennett ve středu?“ Zajímalo ji.
„Ano byl.“
„A děláte nějaké pokroky?“
„Jako vždy, cvičíme s nohama, ale nic nového.“ Sklopil oči, „Mám pocit, že nikdy nebudu moci chodit. Ale nevzdám to matko, jednou to dokážu, uvidíš. A budu zas jezdit na koni.“ Pousmál se. Anna ho pohladila. „Zajedu za doktorem Bennettem, pohovoříme si.“ Vstala a roztlačila vozík. Kráčeli cestičkou kolem malého rybníčka, který patřil k panství.
„Co dělá Paul?“ Zajímalo Tima.
„Je opět ponořen do své práce, dokonce bude pracovat na své knize.“
Tim si hvízdnul.„On napíše knihu? Páni.“
„Někdy mi přijde, že víc než mě se věnuje své práci.“ Řekla takovým divným ponurým hlasem.
„To se ti jen zdá.“
„Jsem ráda, že s otcem už vycházíte lépe.“ Zastavila se u jezírka a hleděla na kachny ráchající se v zakalené vodě.
<1> <2> <3> <4> <5> <6> <7> <8>