Jdi na obsah Jdi na menu
 


„Sehnal si někoho kdo tě spraví auto?“ Zvolala na něj matka než zašel do svého pokoje. „Ano, v Bransfordu je pan Roberts, otec mého kamaráda z univerzity. Přijede kolem 3h.“

Pan Roberts se nakonec opozdil asi o hodinu. Svůj příjezd ihned zahájil omluvou.

Samantha se rozhodla, že si dá svoji obvyklou odpolední kávu. Vstoupila zahradou na terasu propojenou se salonem a nechala si od Elis donést silné kafe. Samantha si ji nikdy nesladila, za to její muž sladil až příliš. Proto raději služebné připomněla, že chce kávu bez cukru. Jakmile však polkla první doušek, vyvalila oči a třískla šálkem o talířek tak, že se málem rozbil. Zavolala na služebnou, jež byla na odchodu z terasy a dala jí takovou lekci, až se bázlivá služka roztřásla. „Jsi nemehlo, opakuji, ještě jednou mi přineseš oslazenou kávu, vyhodím tě.“
„Omlouvám se paní.“ Její hlas se třepotal.
„Omluva nestačí. Na takové budižkničemu, na takovou spodinu hloupou nejsem zvědavá ve svém domě. Já chápu, že služkám vždy bylo cizí slovo inteligence, ale trochu rozumu, alespoň na to abys pochopila rozdíl mezi oslazenou a neoslazenou kávou, bys mít mohla. To snad pochopí i dítě. Jdi mi z očí.“ Cítila škrábání v krku z toho jak křičela. Poslala služku pryč a musela se uklidnit několika čokoládovými bonbóny, které na ni hleděli z modré porcelánové mísy.

Samantha s Georgem měli mimo syna ještě dceru Josephinu. Byla to rozmazlená, bezstarostná slečna užívající si svého nevyzrálého mládí.

Mimo Ernesta tu byl ještě Georgeův syn Timothy z prvního manželství s Annabelou Carmenovou, rozenou Španělkou. Její původ byl znát na první pohled. I když její dlouhé černé vlasy, jasný rys jižanských typů, už věkem zešedivěly, její rysy ve tváři a velké čokoládové oči s dlouhými černými řasy byli jasným protikladem typických Britů. Když si před čtyřiceti lety brala sira George, každý záviděl bohatému pánovi nejen majetek, ale i krásnou ženu.
Vraťme se k Timothymu. Žil se svým otcem na Stonecutteru. Jeho matka byla v domě vždy vítaným hostem. Jezdila sem za svým synem z nedalekého Bransfordu, kde vlastnila malý, za to krásný domek se svým dlouholetým druhem Paulem. Paul neměl v oblibě návštěvy a už vůbec ne sira George. Nejraději trávil čas svými výzkumy o motýlech a jiném hmyzu. Někdy vyrážel na cesty do dalekých zemí, aby studoval tyto živočichy.
Timothy seděl ve svém invalidním křesle na terase a rozjímal v krásném jarním dni. Jeho radost ze života toho osudného dne před třemi roky ukončila jeho největší láska, koně. On stejně jako jeho nevlastní bratr miloval tyto inteligentní tvory a jednoho dne se jeho každodenní projížďka stala osudnou. Byl to zrovna nově koupený kůň až z Glasgow. Nebyl ještě zvyklý na nové prostředí Anglie a Timothy bohužel tohoto koně podcenil. Pár pádů za ta léta ježdění již měl, ale tento byl pro něj posledním. Odsoudil ho k invalidnímu křeslu. Od té doby se ho ujmul doktor a přítel rodiny pan Bennett. Bydlel nedaleko sídla v malém domku na samotě. Byl původně Ir, ale když se sem jeho rodina před padesáti lety přistěhovala, zalíbila se mu Anglie natolik, že už neměl touhu vrátit se do rodného Irska. Nyní žil sám. Jeho žena zemřela před desíti lety na vážnou nemoc.
Tihmoty zaslechl za svými zády jemné klepání o zem. Už se nemusel ani ohlížet, znal ten zvuk dobře, co jiného než otcova hůl.
Opírajíc se o ni jednou rukou vstoupil na terasu a pohlédl na svého syna neblaze. Zdál se mu bledý, ostatně jako vždy. „Měl by si trávit víc času venku na zahradě.“
„Vždyť víš, že já si na to moc nepotrpím. Raději jsem tady nebo ve stáji.“
„Právě, jsi jen doma nebo v tom zápachu mezi koňmi.“ Stáje se zámkem spojovala půl míle dlouhá prašná cesta vedoucí od zadní části sídla. „Víte že je tu trpím jen kvůli vám dvěma,

 

 


<1>  <2>  <3>  <4>  <5>  <6>  <7>  <8>