Černo-tisk

1. KAPITOLA - sídlo -

1923

Ranní opar obehnaný kolem stonecutterského sídla jako nějaká obranná zeď brzy opadl a na tuto kamennou stavbu se naskytl zcela jasný a krásný pohled. První majitel sídla musel mít opravdu smysl pro romantiku, když nechal postavit tento gotický hrad v tak okouzlujícím a klidném prostředí. Modřínová alej neboli příjezdová cesta asi půl míle dlouhá, tvořící odbočku od silnice na vesnici Bransford, byla chytře zakončena původní bránou k rozlehlé zahradě. Ta představovala vstupní prostor hradu a potom se zúžovala podél pravoboku sídla, aby na opačné straně pokračovala v malou zahradu, od které vedla prašná cesta k nedalekým stájím. Zahrada byla skvostná. Tento nádherný typický anglický park tvořila sekaná tráva na mírně zvlněném terénu, jehož zdobily vysoké stromy s bohatými korunami a shluky okrasných keřů.
To vše ještě doladilo jezírko obrostlé kapradím se dvěma záhony cizokrajných květin v okolí.
Ve chvíli, kdy služebná zalévala jeden ze záhonů, otevřelo se okno nad obloukovým schodištěm a ozvalo se přísné zvolání. „Mary, nechte té zbytečné práce a přineste mi kávu!“ Služebná černé pleti se poklonila a běžela dovnitř.

Sir Torrent, starý, prošedivělý pán se silnými brýlemi na nose pohodlně seděl v prostorném kanapi a kouřil dýmku. Nad čímsi kroutil hlavou v ranních Timesech. Toho si všimla jeho manželka, když vcházela do místnosti. „Co píší? Něco zajímavého, drahý?“ Dbala na to, aby si při zavírání dveří nezlomila svoje dlouhé rudé nehty.
„Píší zde o Birminghamu. O růstu průmyslu a tomu ty bys nerozuměla, nikdy ses o to nezajímala. Nemám pravdu?“ Pohlédl na ni jedním okem a zase se dal do čtení.
„Ano, nezajímala. Řekla jsem služce, aby nám připravila dvě kávy. Udělám si odpolední siestu s tebou, pokud ti to nebude vadit.“ Zadívala se z okna. Pan Torrent něco zamumlal v tom smyslu, že není třeba, čímž měl na mysli, že o to nestojí, ale ona to nepochopila. Druhá žena sira George byla o 25 let mladší než on. Velice pečovala o svůj vzhled, ostatně jako ostatní ženy bohatých mužů. Někdy bylo až přehnané, když nosila každý den jiné šaty a několikrát za den si předělávala účes. Nacházela v tom uspokojení a zaháněla tím řeči, že žena po čtyřicítce stárne. Nejčasěji nosila ohromný drdol, z kterého se spouštěl dlouhý pramínek vlasů. Této plavovlasé ženě s gazelí postavou by nikdo nehádal 45 let. Nadechla se pachu z doutníku a po té vydala nelibý povzdech. „Neměl bys kouřit tak často, doktor ti to výslovně zakázal. A navíc to příšerně smrdí.“ V tom se nechala přerušit manželovým výbuchem.
„Je mi jedno co mi zakázal doktor! Mám doutníky rád“, praštil do stolu pěstí, „ včera jsem neměl žádný, tak mám dnes právo alespoň na jeden, ne?!“
„Myslím na tvoje zdraví. Minulý měsíc jsi prodělal těžký zápal plic a byl jsi na tom hodně špatně, na to už si zapoměl?“ Položila dlaň na jeho rameno.
„Někdy máš až přehnané obavy.“ Řekl už klidněji.
„K tomu jsou manželky, aby se o své muže starali.“
„Máš pravdu, já vim.“ Uznal své přehnané reakce a přiměl ženu, aby si sedla naproti němu do křesla. Ozvalo se tiché zaklepání. Po vyzvání vešla hubená bledá osůbka s ulíznutými plavými vlasy staženými do ohonu a v ruce držela podnos. „Jak je možné, že nepřišla Mary, když jsem

<1>  <2>  <3>  <4>  <5>  <6>  <7>  <8>