Nikde o něm neexistuje žádná zmínka. Ano, sice o mnoha občanech USA nejsou žádné zmínky, ale on je Nejvyšší soudce Washingtonského soudního dvora. Zkrátka a dobře, je to divné.
Jenže já se nechci vyptávat. Párkrát jsem zkusila nakousnout téma minulosti, avšak pokaždé stočil řeč jinam. A když už to nešlo, mlčel. Proto jsem veškeré své snahy dozvědět se o něm víc vzdala.
Samozřejmě jsem se snažila dopátrat něčeho o něm přes kamarády z CIA, ale ani v jejich databázích se nevyskytoval. Připomíná mi Michala ze seriálu Knight rider. Pokaždé, když si ty dva dám do podobné souvislosti, musím se smát.
Po čase mi začal být Peterův dřívější život jedno. Protože jak říká Graham Greene: „Minulost je minulost, a tady vedle ní je budoucnost.“
A budoucnost je opravdu světlá. Peter mi to chvíli dával v práci náležitě sežrat, ale ne moc dlouho, jen chtěl, abych si to jaksepatří uvědomila. Uběhlo mnoho měsíců a my dál řešili starosti všedního života.
Jednoho večera, když jsem se vrátila domů z posezení s přáteli, seděl Peter v křesle a četl noviny. Měla jsem dobrou náladu, tak jsem si sedla k němu. Slovo dalo slovo a večer neskončil u dívání se na televizi.
Za pár dní poté mi začalo být tak nějak divně. Diagnóza zněla jasně. „Gratuluji maminko!“
Nevěděla jsem, co dělat. Bála jsem se Peterovi reakce. Bála jsem se, že miminko nebude chtít. Ani nevím proč.
Zavolala jsem Amy, mojí nejlepší kamarádce.
Nemá děti, ale je už několik let vdaná za Itala Carlose. Jejich vztah je tak trochu zvláštní. Amy není dominantní a Carlos to moc dobře ví. A protože je to Ital, bere všechno hrozně vážně a problémy řeší zásadně s horkou hlavou. Nikdy jsem jejich soužití pořádně nepochopila. Vypadá to, jako by Carlos mohl všechno a Amy nic. Ale prý jí to tak vyhovuje. Amy je šťastná a to je to jediné, na čem mi záleží. Akorát mě občas vytáčí do nepříčetnosti, když chceme s Amy někam jít a Carlos jí to zakáže.
Nechápu, jak jí tohle může vyhovovat. Carlose poslouchá na slovo a nikdy si nestěžuje. Trochu jako pejsek. A nebo, jak by řekl jeden můj bývalý spolužák, ona je ta poslušná ovce a Carlos ten pastýř.
Ale co nadělám. Telefon dlouho vyzváněl a nakonec se na druhém konci ozvalo udýchané: „Haló?“
„Amy? Musím s tebou mluvit.“
„Jé ahoj. Já s tebou taky. Mám nový…“
„Amy zadrž. Tohle je fakt hrozně důležitý. Můžu přijet?“
„No jo, no jo. Počkej…CARLOSI??,“ zaječela Amy do telefonu a mě to málem utrhlo ucho. Musela jsem se smát.
„No tak můžeš. A kdy? Teď? Protože jestli teď tak to ti musím…“
<1> <2> <3> <4> <5> <6> <7> <8> <9> <10>
<11> <12> <13> <14> <15> <16> <17> <18> <19> <20>