„Co…Ty jsi těhotná? Ty…MY budeme mít miminko? Já budu táta? Ježiši to je úžasný! Jak se to…? Kdy se to…? Já…ty…my budeme mít dítě? Jo! Miluju tě!“
Koukala jsem na něj a neubránila se smíchu a slzám štěstí.
Chtěla jsem mu odpovědět alespoň na otázku „Jak se to…?“, ale zmizel tak rychle, že jsem se ani nestačila nadechnout. Rychle jsem šla za ním, ale to už běhal dole po kantýně a volal, že bude táta. Potom přiběhl ke mně, chytil mě kolem pasu, ukazoval mi na břicho a vykřikoval, že tam je Peter Junior.
Nemusím myslím ani říkat, že ten den se u Vrchního soudu už nepracovalo. Všichni slavili za nás. My s Petrem jsme se nenápadně vytratili.
Peter už to nevydržel a začal se vyptávat.
„A bude to kluk? Že jo, že to bude kluk?“
„Nevím miláčku, jsem ve třetím měsíci.“
„Ve třetím?! To už jsme spolu tři měsíce ne…“
„Neříkej to!,“ skočila jsem mu do řeči a oba jsme se začali smát.
„Ty naděláš…,“ rýpl si Peter a potom začal zase mluvit:
„Když to bude kluk, udělám mu pokoj v modrejch odstínech. Barvy budou přecházet plynule jedna v druhou a všechno do modra. Na zeď mu namalujeme autíčka, a kolíbku bude mít světle hnědou, stejně jako nábytek. A když to bude holčička…Posloucháš mě?“
„Poslouchám, jen nemůžu uvěřit vlastním uším. Bála jsem se, že nebudeš mít radost. Miluji tě…“
„A já tebe…No a když to teda bude holčička, tak bude mít pokoj do růžova. Zase tam budou jemný nuance růžový. A nábytek bílej…Jo a musíme koupit takový to album pro děti, jak tam všechno píšeš. A taky jak se prodává ten rámeček, že do něj obtiskneš dětskou nožičku. A…“
Dala jsem mu pusu a v tu chvíli jsme byli nejšťastnější rodiče pod sluncem.
„Bude z tebe dobrej táta.“
„A z tebe dobrá máma…“
Druhý den jsem vstala jako obvykle, oblékla se, najedla a šla s Petrem ke dveřím. On se ale otočil, změřil mě pohledem a povídá: „Jdeš k Amy?“
„Cože?“, nechápala jsem. „Proč k Amy?“
„Tak kam teda jdeš broučku? Nakupovat věci pro miminko?“
Nevěřícně jsem na něj koukala, ale on si dál trval na svém.
„Do práce jdu. Jako každý den…“
„Dobrej vtip.“ Zasmál se, políbil mě a prostě odešel.
Zůstala jsem stát a zírat na zavřené dveře. Vyběhla jsem za ním ven.
„Jak myslíš ten dobrej vtip? Vždyť mám dneska případ.“
„Já ti to neřekl?“
„Co jako?“