rozbil výlohu obchodu s potravinami, aby se alespoň trochu posilnil. Dorazil na určené místo, ale přes mlhu neviděl na metr před sebe.
„ÁÁ“, vykřikl najednou Martin a v okamžiku ležel na zemi se zacpanou pusou.
„Přestaň řvát ty idiote,“ okřikl ho hrubý, povědomý hlas. Byl to ten samý hlas, se kterým včera domlouval tuhle pochybnou schůzku. Byl to hlas Mirka, majitele hospody s příznačným názvem „U Mirka“, do které včera tak sebevědomě vešel, a ze kterého ho tak poníženého vyhazovali.
„Nic si neviděl, nic si neslyšel, nikoho neznáš!“, rozkázal Martinovi další hlas.
„Ty budeš jen řídit.“, dodal Mirek a hodil po Martinovi klíčky od vozu. Ten, nepřipouštěl si žádné nebezpečí, nasedl do auta, otočil klíčky, nastartoval motor a dřív než mu došlo, co vlastně dělá, hnal se nebezpečně vysokou rychlostí směrem k Úvěrové bance. Přepadení bylo krátké, netrvalo ani deset minut. Mirek a ostatní měli vše detailně naplánované. Ovšem nikdo z Mirkových kompliců nepočítal s osobou navíc, s Martinem.
„Tady zastav,“ zařval jeden z mužů ze zadního sedadla na Martina. Ten smykem zastavil a čekal co bude dál.
„Vystup si,“ poručil mu další kriminálník..
„A proč?“, otázal se vyděšený Martin.
Odpovědi se ale nedočkal. Dva chlapi ho popadli každý za jednu ruku a vytáhli ho ven z auta.
Hodili ho mezi popelnice, jako nějaké odpadky, a nechali ho tam. Zklamaný a zlomený Martin se rozhodl pomstít se těm, kteří ho takhle vyšachovali ze hry. Odhodlán čelit veškerým následkům, vydal se Martin na policejní stanici.
„Dobrý den, jmenuji se Martin Stefl, a přišel jsem se udat...“, řekl Martin prvnímu uniformovanému muži, kterého na stanici spatřil. Vzdal se nároku na právníka a byl připraven pykat za své činy. A stále pyká…Pykám…
Pozn. redakce: Z důvodu zachování anonymity byla jména osob figurujících v případu změněna.
Dočetla jsem a v očích se mi objevily slzy. Nevím, čím to bylo, možná tím, že mi bylo líto toho dítěte. Začala jsem se o případ intenzivně zajímat, přemlouvat Petera.
Po dlouhých debatách mi konečně dovolil požádat o znovuotevření případu.
Povedlo se a já mohla znovu, po těch nekonečných měsících, předstoupit před soud.
Zrovna se mělo začínat, když v tom se mi zamotala hlava. Slyšela jsem soudkyni jak na mě mluví, ale nerozuměla jsem jí. Bylo mi neskutečně zle.
Ucítila jsem ukrutnou bolest. Vykřikla jsem. Peter mě držel za ruku a do soudní síně vběhli muži s nosítky. Praskla mi plodová voda…
Raul však pohotově zakročil a požádal soudkyni o to, aby mě mohl zastoupit.
<1> <2> <3> <4> <5> <6> <7> <8> <9> <10>
<11> <12> <13> <14> <15> <16> <17> <18> <19> <20>