Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

rozvodové papíry, v Markétě viděl strůjce svého neštěstí. Ať si jde, nic dobrého by mě s ní stejně nečekalo. To byly pořád jenom drahé šaty a boty. Není divu, že teď nemám na živobytí. Přesvědčoval sám sebe tehdy Martin. Neměl kde bydlet, co jíst. Pobýval s ostatními kumpány v opuštěných domech, garážích, v kontejnerech, pod mosty. Trvalé bydliště měl na Sociální správě Washingtonu D.C.. Exekutoři mu majetek zabavili v květnu a ještě ten samý měsíc na něj byl vydán zatykač. Martin se skrýval a vedl podivná jednání s ještě podivnějšími lidmi. Teď už nežil přítomností, jako to dělával dříve, nýbrž čím dál více přemýšlel, co bude dál. Neustále ho užíralo svědomí. Jak jsem se jen mohl dostat do takovéhle situace, jak jsem to mohl dopustit? Ptal se neustále sám sebe. Smysl svého života viděl na dně lahve od tvrdého alkoholu.
21. června si definitivně zničil život. Zní to poněkud dramaticky, a možná, že se někomu může zdát, že jeho život byl zničený už dlouho. Ale až teď, v tento deštivý den, si zavřel dveře k normálnímu životu. Lilo, hromy a blesky se ozývaly celou noc. Martin se probudil na jedné lavičce v centru města. Hlavou se mu honily všelijaké myšlenky, ale jen jedna z nich byla dost silná. Posadil se a promnul si oči. Zpod lavičky vytáhl odporně zapáchající krabicové víno a s nehorázným odporem se napil. Doušek po doušku nakonec vypil celou krabici. Poté si oblékl ušmudlaný kabát a zadíval se na své boty. Jediná vzpomínka na jeho bývalý prosperující život. Bývaly to krásné, naleštěné, značkové mokasíny. Takové, jaké nosí šéfové velkých podniků. Teď to byly promočené, zablácené a okopané, netroufám si napsat „boty“. Martinovi se poprvé od dob útlého dětství, kdy oba jeho rodiče zahynuli při letecké katastrofě, objevila v oku slza. Zamáčknul ji ale dřív, než stačila spatřit světlo světa. Martin vstal a pomalým krokem se blížil k jedné nechvalně proslulé ulici. Vstoupil do zapáchající hospody a namířil si to přímo do „kanceláře“ jejího majitele. Ve skutečnosti to nebyla kancelář, ale jakýsi kumbál s jedním stolem a jednou židlí. Bez vyzvání vstoupil a posadil se na židli. Rozhodl se počkat. Když vedoucí vstoupil do své kanceláře a našel Martina, už se chystal zavolat vyhazovače. Martin ho však zarazil.
Potřebuju prachy…!“ řekl, a slzy se mu najednou vyhrnuly z očí.
Něco bych měl,“ odpověděl mu majitel klubu a pousmál se,
Zejtra v 9 buď u,“ pokračoval a poté se rozhlédl po místnosti, zbytek zašeptal Martinovi do ucha a dodal,
Ber, nebo nech bejt. My budeme čekat.“ S těmito slovy luskl prsty a ve dveřích se objevil dvoumetrový, potetovaný kulturista.
Je na odchodu,“ pravil majitel, načež se svalnatý chlapík chopil Martina a doslova ho vykopl ven. Martin seděl na ulici před barem, pršelo a on přemýšlel. Seděl tam tak celý den a celou noc a taky celý další den. Následující den, 22.června, o půl deváté večer se zvedl, a vydal se na smluvené místo. Cestou

 

 



 

<1> <2> <3> <4> <5> <6> <7> <8> <9> <10>

 

<11> <12> <13> <14> <15> <16> <17> <18> <19> <20>