Šokující pravda vyplynula na povrch o pár hodin později…Philip byl totiž na stopě jednomu z nejnebezpečnějších tunelářů. A ve svém pátrání pokračoval i po své „smrti“ jako Carl. A lidé jako ten, co mu je Carl na stopě, si dávají hodně velký pozor, aby bylo vše tak, jak má. Dali si dohromady dvě a dvě a na základě přesné pohybové analýzy jim bylo jasné, s kým mají tu čest. A tento pán, největší padělatel a tunelář co znám, je čistě náhodou bratr velectěného Davida…
Nechtěla jsem s tím mít nic společného, litovala jsem toho. A Carl mi při naší schůzce slíbil, že moje jméno v ničem figurovat nebude. Rychle jsem proběhla budovu soudu a bez klepání vtrhla k Peterovi. Se slzami v očích jsem na něj dlouze zírala. Chytil mě za ruce a klidným hlasem se zeptal: „Co jsi mi včera slíbila?“
„Že už se to nebude opakovat.“
„A co jsem ti řekl já?“
„Že to mám nechat na tobě?“
„Tak vidíš. Budeš dělat jakoby nic, dál pokračovat ve své práci a budeš se všemi možnými cestami od té kauzy distancovat. Ještě dnes odpoledne svolám tiskovou konferenci a na případ udělím informační embargo. Souhlasíš? “
Nesouhlasila jsem s tím, že mám dělat jakoby nic, ale neměla jsem možnost volby. Proto jsem sklopila hlavu a oddaně konstatovala: „Souhlasím…“
Po zmiňované tiskové konferenci jsem již o Carlovi ani jeho věcech neslyšela. Jen Peter občas vedl hodně podivné telefonáty v ruštině…
Abych to shrnula. Nechat to na Peterovi se vyplatilo. Carl odjel na Bahamy. Novinová bublina za pár dní splaskla. Objevil se nový skandál. A David? O tom jsem od té doby také neslyšela. S Petem dál žijeme náš společný život plný otázek a odpovědí. Milujeme se a to nám stačí. Máme jeden druhého a lidé, kteří nám nepřejí, nám můžou být jedno…
Když jsem s Petrem, nemám strach absolutně z ničeho. Jediné, čeho se opravdu bojím je, že zmizí. Že zmizí z mého života stejně rychle jako se v něm objevil. Ale na to mě má doufám příliš rád. Když si vzpomenu na první setkání s ním, do dnes mi běhá mráz po zádech…
Rozdrnčel se zvonek u dveří. Otevřela jsem dveře, a představte si to překvapení, když na chodbě stál můj starý přítel Jack. Ve skutečnosti to není tak úplně můj přítel, je to vlastně kamarád rodičů, ale já ho mám ho ráda.
Avšak zpátky k tomu dnu. Odemkla jsem tedy dveře a on tam byl.
Nevěděla jsem proč, ale cítila jsem, že přišel kvůli něčemu vážnému. Pozvala jsem ho dovnitř. Beze slova vešel do mého bytu. Potom mě požádal o sklenici vody. V tu chvíli jsem si byla jistá. Muselo se stát něco hodně smutného. Chtěla jsem říct: „Jacku, tak ráda tě zase vidím!,“ ale na jeho tváří nebyl úsměv. A Jack byl vždycky hodně veselý a bláznivý člověk.
Po chvilce, když už jsem to nevydržela, zeptala jsem se, co se děje. Následovalo hrobové ticho. Konečně promluvil:
<1> <2> <3> <4> <5> <6> <7> <8> <9> <10>
<11> <12> <13> <14> <15> <16> <17> <18> <19> <20>