Jak už jsem psal výše, začalo to nevinou půjčkou na auto, kterou si plnoletý Martin vyřídil v bance. Po maturitě se rozhodl pracovat, a jelikož byl nadaný na jazyky, začal se živit jako překladatel. Státnici měl, ale na tlumočníka si zatím netroufal. Pár měsíců šlo vše bez problémů, ale zhruba po půl roce se začalyobjevovat první nesnáze. Martin už zdaleka neměl tolik zakázek jako tomu bývalo dříve, a chtě nechtě se musel začít poohlížet po práci v jiném oboru. Nejdříve chtěl pracovat v jazykové škole nebo si vydělávat jako soukromý učitel. Ale nikdo neměl důvěru v prostého mladíka bez vysokoškolského vzdělání. Až jedna firma ve Washingtonu se ho ujala. Nepotřeboval tam žádné zvláštní vzdělání, pouze rekvalifikační kurs. Firma ho sice zaměstnala, ale podmínila jeho další setrvání v podniku vysokoškolským titulem. Bezradný Martin se proto přihlásil ke studiu na jedné soukromé vysoké škole. A tak se rodák z malé farmy na východu země najednou ocitl ve velkoměstě. A protože se přihlásil na školu soukromou, a tudíž velmi drahou, vyřídil si Martin další úvěr. Tentokrát na studium. A poté ještě hypotéku na bydlení. S jistotou dobře placeného místa mu banka ráda půjčila a firma, když viděla jeho snahu o získání titulu, s ním uzavřela smlouvu na dobu neurčitou. Martin byl za vodou, platil všechny své půjčky a ještě mu mnoho peněz zbývalo. Žil přítomností a nemyslel na budoucnost. Na škole si našel přítelkyni, a když po roce společného bydlení zjistili, že budou mít dítě, vzali se a společně očekávali přírůstek do rodiny. Martin zařídil miminku parádní pokojíček a své ženě koupil, na co si vzpomněla. Jeho manželka, Markéta, práci neměla a ani mít nemohla. V době početí teprve končila střední školu a těhotnou maturantku nikdo zaměstnat nehodlal. Ale to, že vydělával jenom Martin jim zatím nevadilo. Jeho plat byl vysoký a vše, co potřebovali, si mohli bez problémů dovolit. Oženil se a na školu mu moc času nezbývalo. Začal do ní chodit míň a míň, až tam nakonec přestal chodit úplně. Zpočátku se mu to dařilo v práci tajit, ale když na adresu firmy přišel dopis o Martinově vyloučení ze studia, musel s pravdou ven. Ze dne na den ztratil práci i důvěru své ženy a jeho život se začal hroutit jako domeček z karet. Večer už nebýval doma s Markétou, ale bloumal ulicemi Washingtonu až do rozbřesku. Ráno většinou usnul ve svém autě nebo v nějakém levném motelu. Doma složil hlavu jen málokdy. A když někdo takhle radikálně změní svůj styl života, začne se najednou stýkat s jinými lidmi. S osobami, ze kterých měl ještě před měsícem strach. S gamblery, drogovými dealery, s podvodníky. Teď to byli jeho jediní kamarádí. Markéta už s ním dlouho nemluvila. Odmítla nechat se stáhnout na scestí. Odešla, a s ní i poslední Martinova šance na návrat k normálnímu životu. Odešla, a s ní i Martinova jediná naděje. Netrvalo dlouho, a když Martinovi jeden z jeho tzv. kamarádů řekl v jedné herně: „Nechceš to taky zkusit?“, Martin neodolal a brzy blikajícím krabicím nabízejícím milionové výhry podlehl. Banky ho jako neplatiče předaly soudu a ten na něj uvalil mnoho exekucí. Martin neměl žádný majetek, zbyl mu pouze byt. Ten byt, ze kterého před pár měsíci utekla Markéta a sebou vzala i veškeré vybavení. Teď už neměl ani kartáček na zuby. Exekutoři zabavili veškerý jeho majetek a nedlouho poté Martina vyhledal Markétin právník. Konkrétně rozvodový právník. Martin v klidu podepsal
<1> <2> <3> <4> <5> <6> <7> <8> <9> <10>
<11> <12> <13> <14> <15> <16> <17> <18> <19> <20>