Jdi na obsah Jdi na menu
 


 „Já…já ti musím něco říct,“ začal a okamžitě mluvil dál, „týká se to tvých rodičů. Oba odjeli na roční putování po Africe…“. Jack domluvil a já se cítila jako ve snu. Když začal mluvit, byla jsem si absolutně vědoma toho, že moji rodiče jsou v nějakém velkém problému. Ale tohle, to co řekl…nevím…Obrovské překvapení? Štěstí? Byla jsem šťastná tak, jako nikdy před tím. Jack nebyl vůbec. Věděla jsem, že není. A taky jsem věděla proč. Ale já byla, protože moji rodiče byli v pořádku a zdraví. A já milovala své rodiče. Pořád miluji. A Jack pořád není smířený s tím, že naši prodali svůj majetek a přestěhovali se do Afriky….

Je mi jasné, že teď přemýšlíte, proč zrovna Afrika. A také o tom, jaký význam to má pro můj příběh. Proč jsem nenapsala nic o jejich důvodech? Na tuto otázku existuje prostá odpověď. Neřekla jsem žádnou příčinu, protože my dva, já a Jack, stále neznáme pravou pohnutku k tomutu odvážnému činu. Vím, že moji rodiče vysvětlení mají a důvěřuji jim. Když chtějí žít v Africe, se všemi těmi divokými zvířaty a bez mnoha finančních prostředků, budu to akceptovat. Samozřejmě, že z toho nemám nijak velkou radost, ale moc si přeji štěstí mamky a taťky.

Ale zpátky ke mně a k Jackovi. Vždy pro mě hodně moc znamenal. Byl jako můj druhý otec.

Ovšem pak najednou, když mi bylo osmnáct, Jack zmizel z mého života. Velmi dlouho jsem o něm nic neslyšela. Posléze jsem měla určité informace, například, že je majitel jedné velké banky, a že o peníze rozhodně nouzi nemá. Ale ten den, kdy mi přišel říct to o našich, všechno změnil.

Znovu jsem s ním mohla mluvit. A stále mohu. Chtěl, abych byla více prezidentka jeho banky. Tedy ovšem po dosažení nějakých zkušeností. Samozřejmě mi tato nabídka nijak nevadila. Byla jsem za práci u Jacka ve firmě velmi vděčná, ale nemohla jsem se rozhodnout. Zatím bych byla něco jako Jackova sekretářka, ale já chtěla být víc. A věděla jsem, že mám na víc. Respektive, měla bych na víc, kdyby mi někdo dal příležitost. A tady byl muž, který mi chtěl dát šanci. Ale bylo to hodně zvláštní.

Seděla jsem se svými přáteli v restauraci v centru našeho města. Potřebovala jsem jít domů trochu dříve, tak jsem se omluvila kamarádům a šla jsem pryč. Venku před restaurací stáli dva muži. Hádali se a vypadali velice naštvaně. O chvíli později přijel třetí muž. Začal křičet na jednoho z těch hádajících se, ten to neunesl a utekl pryč. Poté se objali s tím co zůstal a ten urychleně vešel do restaurace. Později jsem se dozvěděla, že to byl sám majitel, ale to není pro mé vyprávění důležité. Venku jsme zůstali stát jen já a ten třetí chlap.

Trochu jsem se bála, ale nevypadal jako někdo, kdo by mi chtěl ublížit. Dlouho jsme se na sebe dívali a on nakonec prolomil to ticho: „Nebyla to legrace? Jak ten blbec hned utekl?“, a začal se smát. Nepřišlo mi to vtipné tak jako jemu, proto jsem se jen mírně pousmála.




 

<1> <2> <3> <4> <5> <6> <7> <8> <9> <10>

 

<11> <12> <13> <14> <15> <16> <17> <18> <19> <20>