Když to ten muž viděl, pochopil, že jsem právě zažila poměrně velký šok, a že jediné, co bych v tu chvíli mohla chtít, je být už doma. Přestal se tedy smát a nabídl mi odvoz. Nechtěla jsem, aby cizí muž věděl, kde bydlím, nabídl se proto, že mi aspoň zavolá taxi. Než auto přijelo, povídali jsme si spolu. Zeptal se, co dělám, jak se jmenuji. Já se o něm nedozvěděla nic. Byla jsem moc zmatená na to, abych přemýšlela o nějakých otázkách. O sobě jsem mu ale řekla všechno, taky o Jackovi, o mém vzdělání. Neměla jsem důvod vykládat osobní věci cizímu chlapovi na ulici, ale já…já jsem mu to prostě chtěla říct. A pak konečně přijel taxík.
Usmál se a řekl: „Uvidíme se brzy…“. Nepřikládala jsem tomu žádnou zvláštní pozornost, protože jsem předpokládala, že to utrousil jen proto, aby byl zdvořilý.
Když jsem se dostala domů, osprchovala jsem se a téměř okamžitě usnula.
Druhý den ráno, poté co jsem se vzbudila, ze zděšením jsem musela konstatovat, že přijdu pozdě do práce. Zavolala jsem proto Jackovi, vylíčila mu celou situaci z předešlého večera, a zeptala se, jestli je velký problém když přijdu o chvíli později.
Jack řekl, že mu to vůbec nevadí, ať přijdu, kdy budu chtít. Pomalu jsem se najedla, oblékla se, našla klíče od bytu a od auta a chtěla odejít. Když v tom jsem uviděla malý kousek papíru ve své kabelce.
Vyndala jsem ho a podívala se, co je na něm napsané. Na papírku bylo jen jméno a číslo. Stálo tam: „Peter Smith“. Pod jménem bylo rukou načmárané již zmiňované číslo. 64-80-96-2. Nervózně jsem ho vytočila. Netrvalo dlouho a na druhém konci mě nadšeně vítal milý mužský hlas: „Takže přeci jenom voláte? Jsem nesmírně potěšen, že můžu mluvit s tak nádhernou ženou jako jste vy.“ Taky navrhl abychom zašli na oběd. A já nesouhlasila. Nejdřív jsem si myslela, že to bude ten muž z minulého dne. Ale nebyla jsem si jistá, a tak jsem se ho zeptala. Muž na druhé straně se dal do smíchu a zašeptal: „Pst…to je tajemství,“ a pak dodal, „Když nechcete chodit se mnou po restauracích, nemusíte. Ale přijďte prosím zítra dopoledne v 11 na Hamletovu ulici. Číslo 45. Řekněte, že přijdete…“
Tohle dořekl, a já věděla, že ho chci vidět. A to co možná nejdříve. Proto jsem pohotově opáčila: „Proč zítra? Není to zbytečné, čekat tak dlouho? Co třeba dnes ve dvě? Stejné místo. Co vy na to?“
Souhlasil…Bylo právě 9 hodin ráno…
O 5 hodin později…
A bylo to tady. Naše schůzka. Ten muž na mě již čekal. Když jsem ho poprvé uviděla, byla jsem ztracena. Chycena v jeho velkých hnědých očích. Jeho nádherné vlasy zářily v odpoledním sluníčku. To byla ta chvíle. Věděla jsem to. Bylo mi jasné, že tenhle muž mi změní život. Že mi ho od základů překope.
A co víc, byla jsem si absolutně jistá, že on je TEN muž z té restaurace.
To, že tenhle pán změní můj život, jsem věděla tehdy a vím to i dnes. Ale nemůžu se ubránit otázce: „Kdo vlastně je Peter Smith?“
<1> <2> <3> <4> <5> <6> <7> <8> <9> <10>
<11> <12> <13> <14> <15> <16> <17> <18> <19> <20>