„Ale já…“ Přerušil mě. „Zlato? To ale nebyla otázka.“
To mi stačilo. Zvedla jsem se, nasadila si brýle a klidným hlasem prohlásila:
„Ne!,“ nevěřícně zíral a já mluvila dál: „Udělej si s těmi fotkami co chceš. Jsem na nich já a pan Glaudberg. Nevím, proč ho spojuješ s panem Kreusem, který už chudák dávno nežije. Petera miluji. Nechci a NEBUDU ho podvádět. Věřím mu a on mě. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, to ti nic neříká? Jestli si myslíš, že mě vystraší pár fotek, šeredně se pleteš. A ještě jedna věc. Můžeš si být jistý, že se o tomhle Pete dozví.“
Rychle jsem odcházela, ale na prahu dveří jsem se ještě naposledy otočila.
„Mě nikdo, za žádných okolností, nebude vyhrožovat. Na setkání s panem Glaudbergem není nic nelegálního. A jen jedna taková malá rada do života. Než něco uděláš, radši si to ještě dvakrát pořádně rozmysli. Měla jsem tě ráda, ale tímhle jsme spolu skončili. Sbohem.“
Došel až ke mně a zašeptal: „Uvidíme se…A Peter se to dozví, to máš pravdu.“ Potom poodstoupil a já odešla. Tak rychle, že jsem nepozdravila ani Gergoieho s Jackiem, ani barmana.
Venku jsem rychle našla telefon a vytočila číslo.
„Musíme se vidět.“
„Café Estate. Zítra 8 večer.“ Ozvalo se z druhého konce a tím hovor skončil.
Nemohla jsem si pomoct a rozklepanýma rukama znovu vyťukala číslo. Tentokrát to byl Peter.
Pro pláč jsem nemohla promluvit, když mě přivítal tím svým hlasem.
„Za 10 minut u mě?“ Dostala jsem ze sebe.
Po souhlasné odpovědi se přerušil i tento telefonát.
S Petrem jsme se potkali už na chodbě. Neřekli jsme si ani slovo. Mlčky jsem odemkla a pustila ho dovnitř. Jindy vtípky, dnes jen zasmušilé tváře. Oba jsme věděli, že se stalo něco vážného.
Začala jsem vyprávět. „Pamatuješ si na Philipa Kreuse?,“ přikývl a já věděla, že to už ví. Volal mu David ale on to chtěl slyšet ode mě. „Ve skutečnosti žije. Má jinou identitu, víme o sobě, pravidelně se stýkáme. Nesměla jsem o tom mluvit. Byla to moje povinnost. Tehdy jsem to nedomyslela. Jen jsem zalhala, že tu zprávu nemám. Mezitím stihli napsat jinou, ale už nešlo couvnout. A já se bála. Byl to příliš velký rybník a já moc malá ryba…Ano, měla jsem ti to říct alespoň teď. Ale on mi pomohl, když jsem to potřebovala. Vytáhl mě nahoru, zaplatil školu. Dělal to proto, abych mu něco dlužila. Teď už to vím. Ale on není žádný podvodník. Nikdy nedělal nekalé finanční operace. Jenom si svojí chytrostí vydělal víc než měl. Vím, jak moc jsem tě zklamala. A jsem si vědoma toho, že to byla veliká chyba.“ Mlčel. „Petere je to už 5 let. Neznali jsme se tak dobře. Neznali jsme se vůbec a jemu jsem byla zavázaná. Nikomu to neublížilo. Tedy aspoň jsem si to tehdy myslela…Jestli můžeš, prosím tě, odpusť mi.“ Chtěla jsem se ho dotknout ale zadržel mě. Zvedl se a stejně jako beze slova přišel, teď i odešel…
<1> <2> <3> <4> <5> <6> <7> <8> <9> <10>
<11> <12> <13> <14> <15> <16> <17> <18> <19> <20>