Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Pršelo. Byl typický podzimní den. Z nebe padaly hromy a blesky. Vylezla jsem z auta a najednou mi bylo úplně jedno jak vypadám. Nebylo mi líto mých nových bot, nevadilo mi, že mi z vlasů teče voda jako bych právě vylezla z rybníka. Vyběhla jsem schody k jeho domu a klidně zaklepala na dveře. Slyšela jsem jeho kroky a srdce mi bušilo tak, že přehlučelo kapky deště bijící do střechy jeho domu.

Otevřel dveře, jen je pootevřel. Potom je rozevřel úplně. Stál na prahu a prohlížel si mě od hlavy k patě. Z očí mi kapaly velké, slané slzy. Zadíval se mi do nich a já věděla, že nemůžu uhnout. Roztřeseným hlasem jsem začala mluvit: „Já…já…,“ nevěděla jsem jak dál. Pro sebe se pousmál a poodstoupením od dveří mě pobídl vejít.

Zavřel dveře a zůstali jsme stát v chodbě. Brečela jsem čím dál víc a neměla jsem mu co říct. Vyčítala jsem si, že jsem nezůstala doma, vyčítala jsem si úplně všechno. Proč jsem to vůbec udělala? Z myšlenek mě vytrhl dotek. Jeho dotek. Podal mi kapesník a přitáhl mě k sobě. Naše rty se spojily. Netrvalo to moc dlouho. Jen letmá pusa.

Šli jsme do obývacího pokoje. V krbu příjemně plápolal hřejivý plamínek. Zabalil mě do deky a uvařil mi horký čaj.

Věděla jsem, že se už nezlobí. Věděla jsem, že mi odpustil. Ale pořád mě sledoval těma svýma hnědýma, dobráckýma očima a z jeho přísného výrazu bylo patrné, že tohle mi jen tak neprojde.

Konečně usoudil, že to už stačilo. Sedl si ke mně a já věděla, že teď právě probíhá ten nejšťastnější okamžik v mém životě. Znovu jsem začala mluvit: „Omlou…“. Položil mi prst na pusu a do ucha mi zašeptal: „Pst…Už se to nestane, dobře?“. Přes slzy štěstí jsem nemohla mluvit. „Slibuji.“ Zašeptala jsem.

A potom už mi bylo všechno jedno. Chytil mě něžně za bradu a tentokrát to nebyl jen letmý polibek…

Probudily mě sluneční paprsky deroucí se skrz závěsy do místnosti. Vedle mě seděl na posteli Pete a hladil mě po vlasech. Podívala jsem se na něj a zeptala se: „Co budeme dělat?“

Máš strach?“

Jo…“

Políbil mě a potom řekl: „Nech to na mě, ok?“

Zakývala jsem hlavou a lehla si mu do klína. Věděla jsem, že on to vyřeší. Vyřeší to jako vždycky všechno. Ale vyžaduje za to neskutečnou pokoru. A já jí k němu cítím. On je člověk mého života…

Ještě jednou mě políbil a pak se pomalu zvedl. „Musím jít.“ Řekl to, a já najednou cítila pocit prázdnoty. Když už byl u dveří, posadila jsem se na posteli, zadívala se na něj a zeptala se: „A vrátíš se?“ 




 

<1> <2> <3> <4> <5> <6> <7> <8> <9> <10>

 

<11> <12> <13> <14> <15> <16> <17> <18> <19> <20>