Dál znám dění u přelíčení jen z vyprávění…
Závěr jednání jsem se dozvěděla až z novin, které mi donesl Peter spolu s čokoládou a plyšovým pejskem pro malou…
Ležela jsem v posteli, vedle mě spokojeně spinkala moje dcera. Naše dcera. Hrdý tatínek seděl vedle mě a pyšně se usmíval. A já si byla stoprocentně jistá, že nikdy nebudu šťastnější než teď…
P.S.
Vzhledem k polehčujícím okolnostem, jako bylo přiznání a prozrazení jmen kompliců, vyvázl Martin jen s ročním odnětím svobody a následnou dvouletou podmínkou.
Za dobré chování byl po půl roce propuštěn, a protože u soudu svědčil proti Mirkovi a ostatním, byl ze strachu z tvrdé odplaty Mirkových nadřízených, zařazen do programu na ochranu svědků. Doma byl prohlášen za mrtvého, našel nový život ve Vídni po boku své nové manželky Elke. Teď už nebyl Martin Stefl, ale Johan Müller, přistěhovalec z Bavorska. Díky výborné znalosti němčiny mu tato změna nedělala žádný problém, a ani sousedé, dokonce ani Elke se nikdy nedozvěděli, že Johan není pravý němec.
Jen Markéta tušila, že někde daleko Martin spokojeně žije. Na účet jí totiž každý měsíc chodili peníze z cizího vídeňského účtu. To se v Martinovi hnulo svědomí, vzpomněl si na Markétu a jejich dceru Vandu, kterou nikdy neviděl a nejspíš ani neuvidí. Ale jedno ví jistě. Bude Markétě posílat tím více peněz, čím bude Vanda starší. Nemůže přece dopustit, aby skončila bez peněz a dopadla podobně jako on…
A jak to bude se mnou a s Petrem? To je ve hvězdách…
To be continued…
Pozn. Černotisku: Na požádání autorky zde neuvádíme její jméno. Souhlasila se zveřejněním, pod podmínkou zachování anonymity. Důvody? Zbytečný strach z kritiky.
<1> <2> <3> <4> <5> <6> <7> <8> <9> <10>
<11> <12> <13> <14> <15> <16> <17> <18> <19> <20>